Dokument ze zasedání
13.4.2015 B8‑0343/2015
NÁVRH USNESENÍ
předložený na základě prohlášení Rady a Komise
v souladu s čl. 123 odst. 2 jednacího řádu
o uctění evropské památky stého výročí arménské genocidy
( 2015/2590(RSP) )
Fabio Massimo Castaldo, Laura Agea, Rolandas Paksas, Robert Jarosław Iwaszkiewicz, Ignazio Corrao
za skupinu EFDD
Usnesení Evropského parlamentu o uctění evropské památky stého výročí arménské genocidy
( 2015/2590(RSP) )
Evropský parlament,
– s ohledem na svá dřívější usnesení o svědomí Evropy a totalitě ze dne 28. září 2005[1], 28. února 2002[2], 15. listopadu 2000[3], 18. června 1987[4] a 2. dubna 2009[5],
– s ohledem na Úmluvu OSN o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948,
– s ohledem na čl. 123 odst. 2 jednacího řádu
A. vzhledem k tomu, že hlavní motivací, která stojí za hnutím sjednocování Evropy je odhodlání zabránit opakování válek a zločinů proti lidskosti v Evropě;
B. vzhledem k tomu, že Evropský parlament ve svém usnesení ze dne 18. června 1987 oficiálně uznal, že tragické události, k nimž došlo v letech 1915–1917 a které postihly Armény žijící na území Osmanské říše, představují genocidu ve smyslu Úmluvy OSN o zabránění a trestání zločinu genocidia;
C. vzhledem k tomu, že Evropský parlament ve svém usnesení ze dne 2. dubna 2009 zdůraznil význam uchování vzpomínek v živé paměti, protože bez pravdy a vzpomínky na minulost nelze dosáhnout usmíření;
D. vzhledem k tomu, že tato genocida se hluboce a dlouhodobě podepsala na populaci uprchlíků, zejména v Evropské unii;
E. vzhledem k tomu, že genocida Arménů nabývá ještě většího významu v kontextu připomínky stého výročí první světové války;
F. vzhledem k tomu, že Turecko v roce 1950 ratifikovalo Úmluvu OSN o zabránění a trestání zločinu genocidia;
G. vzhledem k tomu, že genocidu Arménů započala a uskutečnila Osmanská říše v letech 1915–1923, což vedlo k deportaci téměř 2 000 000 Arménů, z nichž 1 500 000 mužů, žen a dětí bylo zabito a 500 000 přeživších bylo vypuzeno ze svých domovů, a tím k dosažení úspěšného vyhlazení Arménů z jejich historicky doložené rodné země, kde žili více než 2 500 let;
H. vzhledem k tomu, že spojenecké mocnosti – Británie, Francie a Rusko – vydaly dne 24. května 1915 společné prohlášení, v němž poprvé v historii výslovně obvinily cizí vládu z páchání „zločinů proti lidskosti“; vzhledem k tomu, že v tomto společném prohlášení se uvádí, že „spojené mocnosti s ohledem na tyto nové zločiny proti lidskosti a civilizaci ze strany Turecka veřejně oznamují vládě Osmanské říše, že osobně přivedou k odpovědnosti za tyto zločiny všechny členy osmanské vlády a rovněž ty, kteří se na tomto hromadném zabíjení podíleli“;
I. vzhledem k tomu, že turecká vláda obvinila po první světové válce nejvyšší představitele, kteří se podíleli na uspořádání a vykonání genocidy Arménů a na hromadném zabíjení a krveprolití Arménů;
J. vzhledem k tomu, že v řadě vojenských soudů byli souzeni a obviněni z organizování a vykonání hromadného zabíjení arménského lidu funkcionáři Mladého tureckého režimu; vzhledem k tomu, že hlavní organizátoři genocidy Arménů, válečný ministr Enver, ministr vnitřních věcí Talaat a námořní ministr Djemal byli všichni za své zločiny odsouzeni k smrti, ale rozsudek těchto soudů nebyl pravomocně vynucen;
K. vzhledem k tomu, že Raphael Lemkin, který v roce 1944 poprvé použil výraz „genocida“ a který byl prvním přívržencem Úmluvy OSN o zabránění a trestání zločinu genocidia, poukázal na případ Arménů jako na vzorový příklad genocidy dvacátého století;
L. vzhledem k tomu, že první rezoluce o genocidě přijatá Spojenými národy na Lemkinovo naléhání – Rezoluce Valného shromáždění OSN 96(1) ze dne 11. prosince 1946 – a samotná Úmluva OSN o zabránění a trestání zločinu genocidia uznaly genocidu Arménů jako druh zločinu, jemuž měly Spojené národy v úmyslu předcházet formou uzákonění platných standardů;
1. odsuzuje činy spojené s genocidou arménského lidu, jež naplánovala a soustavně páchala Osmanská říše a různé režimy, které v Turecku působily v letech 1894 až 1923, vyvlastnění rodné země, masakry a etnické čistky zaměřené na vyhlazení arménského obyvatelstva, zničení arménského dědictví a popření genocidy, a veškeré pokusy o popření odpovědnosti a o záměrné opomíjení spáchaných zločinů a jejich důsledků;
2. připojuje se v duchu evropského bratrství, solidarity a spravedlnosti k uctění památky stého výročí genocidy Arménů; připomíná památku 1,5 milionu nevinných obětí genocidy Arménů a sklání se s úctou před obětmi mučení a přeživšími hrdiny, kteří bojovali o svůj život a lidskou důstojnost;
3. chválí osvobozující a odvážné činy všech čestných jedinců, jak Osmanců, tak cizinců, kteří nasazením vlastního života a ohrožením své svobody usilovali o záchranu Arménů, kteří byli v době Osmanské říše vystaveni genocidě;
4. vyzývá místopředsedkyni Komise, vysokou představitelku, občanskou společnost, volené a nevolené úředníky, sdružení a média, aby se i oni přidali k uctění této památky a spojily své síly ve jménu obnovy historické spravedlnosti a připravily půdu pro vyslovení úcty památce obětí genocidy arménského lidu;
5. vyzývá Komisi a Radu jako zástupce orgánů EU, aby se přidaly k Parlamentu a připomněly si toto stoleté výročí s cílem uzákonit ucelenějším způsobem základní cíl, kterým je zabránění genocidě a zločinům proti lidskosti;
6. děkuje všem, kteří přispěli a i nadále přispívají k formálnímu uznání a památce genocidy Arménů v duchu otevřenosti a solidarity a vyzývá je, aby se tímto směrem ubírali i nadále; vyjadřuje svou silnou podporu odhodlání Arménie a arménského lidu pokračovat v mezinárodním boji za předcházení genocidám, právní uznání genocidy, obnovení práv lidí, kteří byli genocidě vystaveni, a vytvoření historické spravedlnosti;
7. navrhuje, aby byl stanoven Evropský den uctění památky obětí genocidy, aby se připomnělo právo všech národů bez jakýchkoli rasových a náboženských předsudků a všech států na celém světě na mír a důstojnost;
8. připomíná, že popírání genocidy Arménů a dalších zločinů proti lidskosti, stejně jako aktů rasismu, xenofobie a náboženské nenávisti, představuje jasné porušení lidských práv a základních svobod, a jako takové by mělo být odsouzeno;
9. před stým výročím arménské genocidy vyzývá všechny členské státy EU, aby ji právně uznaly, a vybízí členské státy a orgány EU, aby nadále přispívaly k uznání arménské genocidy;
10. vyzývá Turecko, aby se k historii postavilo čelem a oficiálně uznalo arménskou genocidu a s ní související vyvlastňování, aby hledalo nápravu a provedlo odškodnění, tak jak se sluší na zemi, která má zájem o členství v Evropské unii, a to včetně ale nejenom zajištěním práva na návrat arménského lidu do jejich domova a zabezpečením nové vazby s jejich domovem – neboť to vše vyplývá ze základního požadavku dosáhnout usmíření prostřednictvím pravdy;
11. vyzývá tureckou vládu, aby respektovala a plně provedla právní povinnosti, k nimž se zavázala, včetně ustanovení, která se vztahují na ochranu kulturního dědictví a aby provedla zejména inventarizaci arménského, řeckého, asyrského a dalšího kulturního dědictví, jež bylo v minulém století znehodnoceno a zničeno a aby na tomto základě vypracovala strategii přednostní obnovy starodávných a středověkých hlavních měst, kostelů, škol, pevností, hřbitovů a dalších cenných památek, jež se nacházejí v historické západní Arménii, a aby výše uvedené kulturní a náboženské instituce uvedla opět do provozu;
12. vyzývá tureckou vládu, aby uznala a odsoudila arménskou genocidu a zahájila dlouho očekávanou oslavu arménského národního dědictví na základě uvedení turecko-arménských vztahů do zcela normálního stavu vycházejícího z převzetí odpovědnosti za historické události, mírového řešení veškerých nevyřešených otázek a bezvýhradné evropanizace vzájemných vztahů, které poslouží jako východisko pro historické usmíření arménského a tureckého lidu;
13. vyzývá tureckou vládu, aby společně s Arménií obnovila a ratifikovala oba protokoly o navázání diplomatických vztahů a normalizaci vztahů, které byly dne 9. října 2009 podepsány v Curychu;
14. připomíná, že oficiální uznání arménské genocidy obnoví rovněž úctu k potomkům arménských obětí a těch, kteří přežili; připomíná, že nejzazším činem genocidy je její popření;
15. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě, Komisi, vládám členských států EU, turecké vládě, arménské vládě a místopředsedkyni Komise, vysoké představitelce Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.