Dokument ze zasedání
16.11.2016
NÁVRH USNESENÍ
předložený na základě otázek k ústnímu zodpovězení B8-1805/2016 a B8-1806/2016
v souladu s čl. 128 odst. 5 jednacího řádu
o přistoupení EU k istanbulské úmluvě o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí
( 2016/2966(RSP) )
Julie Girling, Daniel Dalton, Arne Gericke, Jussi Halla-aho, Marek Jurek, Monica Macovei, Branislav Škripek, Kazimierz Michał Ujazdowski, Anders Primdahl Vistisen, Jadwiga Wiśniewska, Jana Žitňanská, Angel Dzhambazki, Urszula Krupa
za skupinu ECR
Usnesení Evropského parlamentu o přistoupení EU k istanbulské úmluvě o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí
( 2016/2966(RSP) )
Evropský parlament,
– s ohledem na článek 2 a čl. 3 odst. 3 druhý pododstavec Smlouvy o Evropské unii (SEU) a na článek 8 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU),
– s ohledem na články 21, 23, 24 a 25 Listiny základních práv Evropské unie,
– s ohledem na ustanovení právních nástrojů Organizace Spojených národů v oblasti lidských práv, zejména těch, které se týkají práv žen, jako je např. Charta OSN, Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Úmluva o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob, Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a zásada nenavracení a Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením,
– s ohledem na čl. 11 odst. 1 písm. d) Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen, která byla přijata rezolucí Valného shromáždění OSN č. 34/180 dne 18. prosince 1979,
_ s ohledem na své usnesení ze dne 25. února 2014 obsahující doporučení Komisi o boji proti násilí páchanému na ženách[1],
– s ohledem na hlavní směry EU týkající se násilí páchaného na ženách a boje proti všem formám diskriminace žen,
– s ohledem na zprávu Agentury Evropské unie pro základní práva s názvem „Násilí páchané na ženách: průzkum napříč EU“ zveřejněnou v březnu 2014,
– s ohledem na směrnici 2012/29/EU, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu[2],
– s ohledem na směrnici 2011/99 o evropském ochranném příkazu[3] a na nařízení č. 606/2013 o vzájemném uznávání ochranných opatření v občanských věcech[4],
– s ohledem na směrnici 2011/36 o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí[5] a na směrnici 2011/92/EU o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2004/68/SVV[6],
– s ohledem na otázky Radě a Komisi o přistoupení EU k istanbulské úmluvě o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí ( O-000121/2016 – B8-1805/2016 a O-000122/2016 – B8-1806/2016 ),
– s ohledem na čl. 128 odst. 5 a čl. 123 odst. 2 jednacího řádu,
A. vzhledem k tomu, že rovnost mužů a žen je základní hodnotou EU zakotvenou v článku 23 Listiny základních práv Evropské unie;
B. vzhledem k tomu, že násilí na ženách je v EU stále velmi rozšířeným jevem; vzhledem k tomu, že zpráva Agentury pro základní práva z roku 2014 a studie o násilí vůči ženám odhaduje, že jedna třetina všech žen v Evropě zakusila alespoň jednou v dospělosti fyzické nebo sexuální akty násilí, 20 % zažilo obtěžování na internetu, jedna žena z dvaceti byla znásilněna a více než jedna z deseti žen zažila sexuální násilí s použitím síly;
C. vzhledem k tomu, že důkazy nyní nasvědčují tomu, že značný počet mužů je obětí násilí, jehož se dopouští ženy, přičemž statistiky za celou Anglii a Wales dokládají, že v roce 2016 bylo policii doposud nahlášeno 600 000 mužských obětí domácího násilí[7], a ve Skotsku dosahuje počet zaznamenaných případů násilí vůči mužům 20 % všech případů domácího násilí[8];
D. vzhledem k tomu, že násilí vůči ženám a mužům je až příliš často považováno za soukromou záležitost a je příliš snadno tolerováno; vzhledem k tomu, že se jedná v podstatě o trestný čin, který musí být jako takový trestán;
E. vzhledem k tomu, že násilí páchané na ženách a mužích nelze odstranit jediným zásahem, lze je však dostat do povědomí veřejnosti, významně omezit a zmírnit je i jeho důsledky kombinací různých činností v oblasti infrastruktury, právní úpravy, soudnictví, prosazování práva, kultury, vzdělávání, sociální péče, zdravotnictví nebo jiných speciálních služeb;
1. připomíná, že členské státy jsou vázány článkem 2 SEU a Listinou základních práv k tomu, aby zaručovaly, chránily a podporovaly rovnost žen a mužů;
2. důrazně odsuzuje všechny formy násilí páchaného na ženách a dívkách; bere na vědomí, že násilí a zneužívání postihuje nepoměrně více žen, avšak je znepokojen tím, že muži, kteří se stali obětí násilí ze strany manželky (manžela) nebo partnerky (partnera), často tyto případy nehlásí a policie a soudy jim nevěnují náležitou pozornost;
3. konstatuje, že násilí na ženách a mužích souvisí s mocí a ovládáním a že mezi násilné chování lze řadit fyzické útoky, emocionální útoky, izolaci, výhrůžky, sexuální zneužívání, ekonomické zneužívání, zastrašování, manipulativní využívání dětí nebo zvířat v zájmovém chovu a zneužívání výsadního postavení;
4. uznává, že důsledky násilí na základě pohlaví jsou ničivé; 60 % žen zmiňuje domácí násilí jako jeden z hlavních důvodů svého bezdomovectví, ženy, které byly fyzicky nebo sexuálně zneužity svými partnery, jsou téměř dvakrát více než obvykle postiženy depresí, nebo se snaží spáchat sebevraždu, a u těhotných žen má domácí násilí negativní dopad na zdraví matky a dítěte;
5. vítá první studii svého druhu o násilí vůči ženám, kterou vypracovala Agentura pro základní práva v roce 2014, a vyzývá agenturu, aby vypracovala studii o prevalenci násilí vůči mužům;
6. připomíná, že na 25. listopadu připadá Mezinárodní den za odstranění násilí páchaného na ženách; je velmi znepokojen mírou rozšíření násilí na ženách v EU; konstatuje, že v EU existují velké rozdíly, pokud jde o hlášení případů násilí, a v jednotlivých členských státech je přístup k násilí na základě pohlaví velmi rozdílný; vyzývá členské státy, aby spolupracovaly, sdílely osvědčené postupy a vyměňovaly si zkušenosti s účinnými způsoby, jak předcházet násilí na základě pohlaví a chránit před ním muže a ženy;
7. konstatuje, že všech 28 členských států podepsalo istanbulskou Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, což poukazuje na politickou vůli členských států zastavit násilí vůči ženám; bere na vědomí, že úmluvu ratifikovalo 14 členských států; zdůrazňuje, že ratifikace a provádění úmluvy a jejích ustanovení je svrchovaným právem daného členského státu;
8. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě, Komisi, vládám členských států a Parlamentnímu shromáždění Rady Evropy.