k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a veřejných listin ve věcech dědictví a vytvoření evropského dědického osvědčení

(KOM(2009)0154 – C7‑0236/2009 – 2009/0157(COD))

(Řádný legislativní postup: první čtení)

Evropský parlament,

–   s ohledem na návrh Komise předložený Evropskému parlamentu a Radě (KOM(2009)0154),

–   s ohledem na čl. 251 odst. 2, čl. 61 písm. c) a čl. 67 odst. 5 druhou odrážku Smlouvy o ES, v souladu s nimiž Komise předložila svůj návrh Parlamentu (C7–0236/2009),

–   s ohledem na sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě s názvem „Důsledky vstupu Lisabonské smlouvy v platnost pro probíhající interinstitucionální rozhodovací postupy“ (KOM(2009)0665),

–   s ohledem na čl. 294 odst. 3 a čl. 81 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie,

–   s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru ze dne 14. července 2010

Úř. věst. C 44, 11.2.2011, s. 148.

–   s ohledem na článek 55 jednacího řádu,

–   s ohledem na zprávu Výboru pro právní záležitosti (A7-0045/2012),

1.  přijímá níže uvedený postoj v prvním čtení;

2.  vyzývá Komisi, aby věc znovu postoupila Parlamentu, bude-li mít v úmyslu svůj návrh podstatně změnit nebo jej nahradit jiným textem;

3.  pověřuje svého předsedu, aby předal postoj Parlamentu Radě, Komisi a vnitrostátním parlamentům.

Pozměňovací návrh 1

POZMĚŇOVACÍ NÁVRHY EVROPSKÉHO PARLAMENTU

* Pozměňovací návrhy: nový text či text nahrazující původní znění je označen tučně a kurzivou; vypuštění textu je označeno symbolem ▌.

k návrhu Komise

---------------------------------------------------------

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY

o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a úředních listin ve věcech dědictví a vytvoření evropského dědického osvědčení

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na čl. 81 odst. 2 této smlouvy,

s ohledem na návrh Evropské komise,

s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru

            Úř. věst. C 44, 11.2.2011, s. 148.

v souladu s řádným legislativním postupem,

vzhledem k těmto důvodům:

(1)      Unie si stanovila za cíl zachovávat a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Pro postupné vytváření tohoto prostoru musí Unie přijmout opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem, zejména pokud jsou nezbytná k řádnému fungování vnitřního trhu.

(2)      Podle čl. 81 odst. 2 písm.c) Smlouvy mohou tato opatření zahrnovat opatření, která mají za cíl zajistit slučitelnost kolizních norem a pravidel pro určení příslušnosti platných v členských státech.

(3)      Na svém zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 podpořila Evropská rada zásadu vzájemného uznávání rozsudků a jiných rozhodnutí soudních orgánů jakožto základ soudní spolupráce v občanských věcech a vyzvala Radu a Komisi, aby přijaly program opatření k provádění této zásady.

(4)      Dne 30. listopadu 2000 byl přijat společný program Komise a Rady pro opatření k provedení zásady vzájemného uznávání rozhodnutí v občanských a obchodních věcech

          Úř. věst. C 12, 15.1.2001, s. 1.

(5)      Evropská rada přijala na zasedání v Bruselu ve dnech 4. a 5. listopadu 2004 nový program nazvaný „Haagský program: posílení svobody, bezpečnosti a práva v Evropské unii“

          Úř. věst. C 53, 3.3.2005, s. 1.

(5a)    Evropská rada na svém zasedání ve dnech 10. a 11. prosince 2009 v Bruselu přijala nový víceletý program nazvaný „Stockholmský program – otevřená a bezpečná Evropa, která slouží svým občanům a chrání je“

         Úř. věst. C 115, 4.5.2010, s. 1.

(6)      Je třeba usnadnit řádné fungování vnitřního trhu odstraněním překážek volného pohybu osobám, které se v současnosti potýkají s obtížemi při uplatňování svých práv v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady. V evropském prostoru práva musí být občanům umožněno předem uspořádat své dědictví. Práva dědiců a odkazovníků, dalších osob zůstaviteli blízkých a věřitelů zůstavitele musí být účinným způsobem zaručena.

(7)      Toto nařízení by za účelem dosažení uvedených cílů mělo shromáždit pravidla o ▌ příslušnosti, rozhodném právu, uznávání nebo případně přijímání, vykonatelnosti a výkonu rozhodnutí, úředních listin a soudních smírů a o evropském dědickém osvědčení.

(8)      Do oblasti působnosti tohoto nařízení by měly spadat veškeré občanskoprávní aspekty dědění majetku zůstavitele, konkrétně pak veškeré podoby přechodu majetku, práv a závazků z důvodu úmrtí, ať už se jedná o přechod jako projev vůle na základě pořízení pro případ smrti, nebo přechod na základě dědění ze zákona.

(8a)    Toto nařízení by se nemělo používat na otázky příjmů ani na správní záležitosti veřejnoprávní povahy. Jak budou např. vyměřovány a hrazeny daně a další povinnosti veřejnoprávní povahy, ať už se jedná o daně, jež měl v okamžiku úmrtí platit zůstavitel, nebo o jakýkoli typ daně spojené s děděním, která má být uhrazena z dědictví nebo ji mají uhradit oprávněné osoby, by proto měly upravovat vnitrostátní právní předpisy. Vnitrostátní právní předpisy by také měly určit, zda má být majetek z pozůstalosti, který je na základě tohoto nařízení převeden na oprávněné osoby, nebo zápis tohoto majetku z pozůstalosti do příslušného rejstříku podrobeny zdanění.

(8b)    Toto nařízení by se nemělo vztahovat na jiné oblasti občanského práva než dědění. Za účelem jednoznačnosti by z oblasti působnosti tohoto nařízení měla být výslovně vyloučena řada otázek, jež by bylo možné považovat za otázky související s dědickými záležitostmi.

(8c)     Toto nařízení by se tak nemělo vztahovat na otázky související s úpravou majetkových poměrů v manželství, včetně předmanželských smluv známých v některých právních systémech v míře, v jaké se tyto smlouvy nezabývají otázkami dědění, a s úpravou majetkových poměrů ve vztazích, jež se považují za vztahy s účinky obdobnými manželství. Orgány, jež se na základě tohoto nařízení zabývají určitým dědickým případem, by však podle situace přesto měly při určování majetku zůstavitele a příslušných podílů oprávněných osob vzít v úvahu ukončení úpravy majetkových poměrů zůstavitele v manželství nebo obdobných majetkových poměrů.

(8d)    Z oblasti působnosti nařízení by měly být vyloučeny také otázky související se zakládáním, správou a rušením trustů. Toto ustanovení by však nemělo být vykládáno tak, že trusty jsou vyloučeny obecně. Byl-li trust založen na základě závěti nebo podle právního předpisu v souvislosti s děděním ze zákona, mělo by se ve vztahu k přechodu majetku a k určení oprávněných osob uplatnit právo rozhodné pro dědění podle tohoto nařízení.

(9)      ▌ Majetková práva, úroky a majetek vytvořený či převedený jiným způsobem než děděním, například prostřednictvím darů, by měly být rovněž z oblasti působnosti tohoto nařízení vyloučeny. Při určování toho, zda by dary nebo jiné druhy pořízení mezi živými zakládající věcná práva za života měly být vráceny nebo započteny pro účely vymezení podílů oprávněných osob v souladu s právem rozhodným pro dědění, by se nicméně mělo uplatnit právo, které je podle tohoto nařízení právem rozhodným pro dědění.

(10)    Toto nařízení by mělo umožňovat založení práva k nemovitému nebo movitému majetku nebo převod takového práva děděním podle práva rozhodného pro dědění. Nemělo by však mít dopad na omezený počet („numerus clausus“) věcných práv podle vnitrostátního práva některých členských států. ▌. Členský stát by neměl mít povinnost uznat věcné právo spojené s majetkem, který se nachází na jeho území, pokud jeho majetkové právní předpisy příslušné věcné právo neznají.

(10a)  Toto nařízení by však mělo upravovat přizpůsobení neznámého věcného práva nejbližšímu rovnocennému věcnému právu podle práva tohoto jiného členského státu, aby měly oprávněné osoby možnost v jiném členském státě vykonávat práva, jež pro ně byla děděním vytvořena nebo jím na ně přešla. Při tomto přizpůsobení je třeba zohlednit cíle a zájmy sledované příslušným věcným právem a účinky s tímto právem spojené.

           Pro účely určení nejbližšího rovnocenného věcného práva v rámci vlastního právního řádu se lze obrátit na orgány nebo příslušné osoby státu, jehož právo je rozhodné pro dědění, se žádostí o další informace o povaze a účincích daného práva. V této souvislosti by mohly být využívány stávající sítě v oblasti justiční spolupráce v občanských a obchodních věcech, jakož i veškeré další dostupné prostředky usnadňující pochopení cizího práva.

(10b)  Přizpůsobení neznámých věcných práv, jak je výslovně stanoveno v tomto nařízení, by nemělo bránit jiným formám přizpůsobení v souvislosti s uplatňováním tohoto nařízení.

(10c)   Požadavky pro zápis práva k nemovitému či movitému majetku do příslušného rejstříku by měly být z oblasti působnosti tohoto nařízení vyloučeny. Podmínky zápisu a způsob jeho provedení, jakož i orgány – jako jsou např. katastry nemovitostí či notáři – pověřené kontrolou toho, že byly splněny všechny požadavky a že předložené dokumenty jsou dostatečné nebo že obsahují nezbytné informace by proto měly být stanoveny právními předpisy členského státu, v němž je veden daný rejstřík (v případě nemovitého majetku by se mělo jednat o právo místa, kde se majetek nachází (lex rei sitae)). Příslušné orgány mohou zejména kontrolovat, zda je právo zůstavitele na dědictví, uvedené v dokumentu předloženém pro účely zápisu do rejstříku, právem, které je v rejstříku zapsáno jako takové, nebo zda je jinak doloženo v souladu s právem členského státu, v němž je rejstřík veden.

V zájmu zabránění zdvojování dokumentů by orgány provádějící zápis měly přijímat dokumenty vyhotovené příslušnými orgány v jiném členském státě, jejichž zasílání je upraveno tímto nařízením. Zejména evropské dědické osvědčení vydané podle tohoto nařízení by mělo být platným dokumentem pro záznam dědictví do rejstříku členského státu.

To by však nemělo bránit tomu, aby orgány podílející se na zápisu mohly vyzvat osobu, která podává žádost o zápis, k poskytnutí doplňujících informací či dokumentů, které jsou vyžadovány právními předpisy členského státu, v němž je rejstřík veden, například informací nebo dokumentů týkajících se hrazení daní. Příslušný orgán může sdělit osobě podávající žádost o zápis způsob, jak chybějící informace či dokumenty poskytnout.

(10d)  Účinky zápisu práva do rejstříku by rovněž měly být vyloučeny z oblasti působnosti tohoto nařízení. Skutečnost, zda má zápis například deklaratorní nebo konstitutivní účinek, by tudíž měla být stanovena právem členského státu, v němž je rejstřík veden. Pokud tedy například podle práva členského státu, v němž je rejstřík veden, musí být nabytí práva k nemovitému majetku zapsáno do rejstříku, aby byl zajištěn účinek erga omnes nebo byly ochráněny právní úkony, měl by se okamžik takového nabytí řídit právem tohoto členského státu.    

(11)     Toto nařízení by mělo respektovat jednotlivé systémy vypořádání dědických záležitostí, jež se uplatňují ve členských státech. Pro účely tohoto nařízení by proto měl být pojem „soud“ vykládán široce tak, aby zahrnoval nejen soudy v pravém slova smyslu vykonávající soudní funkce, ale také notáře a rejstříkové úřady v některých členských státech, kteří nebo které v určitých dědických záležitostech vykonávají soudní funkce stejně jako soudy, a notáře a právní odborníky, kteří v některých členských státech vykonávají v konkrétních dědických případech soudní funkce na základě zmocnění soudu. Na všechny soudy ve smyslu tohoto nařízení by se měla vztahovat pravidla příslušnosti, která jsou v něm stanovena.

           Naproti tomu by pojem „soud“ neměl zahrnovat nesoudní orgány členských států, které mají podle vnitrostátních právních předpisů pravomoc jednat v dědických záležitostech, jako například notáře ve většině členských států, v nichž v souladu s běžnou praxí nevykonávají soudní funkce.

(11a)  Toto nařízení by mělo umožnit, aby všichni notáři, kteří mají pravomoc jednat v členských státech v dědických záležitostech, mohli tuto pravomoc vykonávat. Otázka, zda jsou notáři v konkrétním členském státě vázáni pravidly pro určení příslušnosti stanovenými v tomto nařízení, by měla záviset na tom, zda se na ně pro účely tohoto nařízení vztahuje pojem „soud“.

(11b)  Rozhodnutí vydaná notáři ve věcech dědictví v členských státech by měla být zasílána podle tohoto nařízení. Pokud notáři vykonávají soudní funkce, jsou vázáni pravidly pro určení příslušnosti a jimi vydaná rozhodnutí by měla být zasílána v souladu s ustanoveními o uznávání, vykonatelnosti a výkonu rozhodnutí. Pokud notáři nevykonávají soudní funkce, nejsou pravidly pro určení příslušnosti vázáni a jimi vydané úřední listiny by měly být zasílány v souladu s ustanoveními o úředních listinách.

(12)    S ohledem na rostoucí mobilitu občanů a za účelem zajištění řádného výkonu spravedlnosti v rámci Unie, jakož i zajištění toho, aby existovala skutečná spojitost mezi daným dědickým případem a členským státem, v němž dochází k výkonu příslušnosti, by mělo toto nařízení stanovit, že obecným společným určovatelem pro účely určení příslušnosti i rozhodného práva by měl být obvyklý pobyt zůstavitele v době úmrtí. Při určování místa obvyklého pobytu by měl orgán, který vede dědické řízení, provést celkové posouzení životních okolností zůstavitele v průběhu let před jeho úmrtím i v době úmrtí, a vzít přitom v úvahu všechny relevantní prvky faktické povahy, zejména délku a pravidelnost pobytu zůstavitele na území dotyčného státu a podmínky a důvody tohoto pobytu. Takto určené místo obvyklého pobytu by mělo vykazovat úzký a trvalý vztah k dotčenému státu s ohledem na konkrétní cíle tohoto nařízení.

(12a)  V některých případech by mohlo být určení místa obvyklého pobytu zůstavitele obtížné. Může to být zejména tehdy, kdy zůstavitel odešel z profesních nebo ekonomických důvodů za prací do jiného státu, někdy i na dlouhou dobu, avšak udržoval úzký a trvalý vztah ke svému státu původu.

V takovém případě by bylo možné považovat za místo obvyklého pobytu zůstavitele, v závislosti na konkrétních okolnostech, i nadále jeho stát původu, v němž se nacházelo středisko zájmů jeho rodiny a jeho společenského života. K dalším složitým případům může dojít, pobýval-li zůstavitel střídavě v několika státech nebo přemisťoval-li se z jednoho státu do druhého, aniž by se v některém z nich usadil trvale. Byl-li zůstavitel státním příslušníkem jednoho z těchto států nebo nacházela-li se většina jeho majetku v jednom z těchto států, mohly by být státní příslušnost nebo umístění majetku považovány při celkovém posouzení všech faktických okolností za zvláštní prvek.

(12b)  S ohledem na určení rozhodného práva pro dědění může orgán příslušný k vypořádání dědictví ve výjimečných případech – kdy se zůstavitel například do státu svého obvyklého pobytu přestěhoval poměrně nedlouho před svou smrtí a kdy ze všech okolností vyplývá, že měl zjevně užší vztah k jinému státu – dospět k závěru, že právem rozhodným pro dědění by nemělo být právo státu obvyklého pobytu zůstavitele, nýbrž právo státu, k němuž měl zůstavitel zjevně užší vztah. Tento zjevně nejužší vztah by však neměl být využíván jako vedlejší hraniční určovatel, kdykoli je určení obvyklého pobytu zůstavitele v době úmrtí složité.

(12c)   Nic by v tomto nařízení nemělo bránit soudu uplatnit mechanismy určené pro řešení obcházení zákona, jako je „fraude à la loi“ v souvislosti s mezinárodním právem soukromým.

(12d)  Pravidla tohoto nařízení jsou navržena tak, aby zajistila, že orgán pověřený vypořádáním dědictví bude ve většině situací uplatňovat své vlastní právo. Toto nařízení proto stanoví řadu mechanismů, jež se uplatní za předpokladu, že zůstavitel zvolil jako právo rozhodné pro dědění svého majetku právo členského státu, jehož byl státním příslušníkem.

(12e)   Jedním z těchto mechanismů by měla být možnost, aby strany dotčené dědickým případem uzavřely dohodu o volbě soudu ve prospěch soudů členského státu zvoleného práva. Případ od případu a v závislosti zejména na otázce, na niž se vztahuje dohoda o volbě soudu, by pak bylo třeba posoudit, zda by dohoda musela být uzavřena mezi všemi stranami dotčenými daným dědickým případem, nebo zda by se některé z nich mohly dohodnout na tom, že určitou konkrétní otázku předloží zvolenému soudu v situaci, kdy rozhodnutí tohoto soudu nebude mít dopad na práva ostatních stran na dědictví.

(12f)   Soud, který zahájil řízení o dědictví z vlastního podnětu, jako je tomu v některých členských státech, by měl řízení ukončit, pokud se strany dohodly na vypořádání dědictví smírně mimo soud ve členském státě zvoleného práva. Nezahájil-li soud řízení z vlastního podnětu, nemělo by toto nařízení stranám bránit ve smírném vypořádání dědictví mimo soud, například před notářem v členském státě, který si zvolí, pokud to právo tohoto členského státu umožňuje. Mělo by tomu tak být i v případě, že právo rozhodné pro dědění není právem uvedeného členského státu.

(13)    V zájmu zajištění toho, aby soudy všech členských států mohly ze stejných důvodů vykonávat příslušnost ve vztahu k dědictví osob, které v době úmrtí neměly obvyklý pobyt v žádném členském státě, by v tomto nařízení měl být uveden v hierarchickém pořadí taxativní výčet důvodů, na nichž je možno založit vedlejší příslušnost.

(13a)  Zejména v zájmu zamezení případům odepření spravedlnosti by toto nařízení mělo rovněž stanovit forum necessitatis, jež by soudu některého členského státu ve výjimečných případech umožnilo rozhodnout o dědickém případu, který má úzkou vazbu ke třetímu státu. Takový výjimečný případ může nastat, jestliže se ukáže, že řízení v příslušném třetím státě není možné, například z důvodu občanské války, nebo pokud nelze od oprávněného rozumně očekávat, že v tomto státě podá návrh nebo povede řízení. Příslušnost založená na foru necessitatis by však měla být uplatněna pouze za předpokladu, že případ vykazuje dostatečnou vazbu na členský stát, u jehož soudu bylo zahájeno řízení.

(14)    Za účelem usnadnění situace dědiců a odkazovníků s obvyklým pobytem v jiném členském státě, než ve kterém se o dědictví rozhoduje nebo bude rozhodovat, by toto nařízení mělo umožnit každé osobě, jež má dle práva rozhodného pro dědění právo učinit prohlášení ohledně přijetí či odmítnutí dědictví, odkazu nebo povinného podílu nebo ohledně omezení své odpovědnosti za dluhy váznoucí na dědictví, aby tato prohlášení učinila formou stanovenou právem členského státu, v němž má obvyklý pobyt, ▌ a před soudy tohoto členského státu. To by nemělo bránit tomu, aby taková prohlášení byla učiněna před jinými orgány v daném členském státě příslušnými přijímat prohlášení podle vnitrostátního práva. Osoby, jež se rozhodnou využít možnosti učinit prohlášení ve členském státě svého obvyklého pobytu, by měly samy uvědomit soud nebo orgán, jenž o dědictví rozhoduje nebo rozhodovat bude, o existenci takových prohlášení, a to ve lhůtě stanovené právem rozhodným pro dědění.

(14a)  Osoba, která si přeje omezit svou odpovědnost za dluhy váznoucí na dědictví, by neměla mít možnost tak učinit pouhým prohlášením učiněným za tímto účelem před soudy nebo jinými příslušnými orgány členského státu, v němž má svůj obvyklý pobyt, pokud právo rozhodné pro dědění požaduje, aby u příslušného soudu zahájila zvláštní soudní řízení, například řízení o soupisu majetku. Prohlášení učiněné za těchto okolností osobou v členském státě jejího obvyklého pobytu formou stanovenou pro tyto účely právem členského státu by tedy pro účely tohoto nařízení nemělo být formálně platné, stejně jako by písemnosti, které představují návrh na zahájení řízení jako takového, neměly být považovány za prohlášení pro účely tohoto nařízení.

▌

(16)    V zájmu hladkého fungování spravedlnosti by v různých členských státech neměla být vydávána vzájemně neslučitelná rozhodnutí. Za tímto účelem by toho nařízení mělo stanovit obecná procesní pravidla podobná těm, jež jsou obsažena v jiných nástrojích Unie v oblasti justiční spolupráce v občanských věcech.

(16a)  Jedním z těchto procesních pravidel je pravidlo litispendence, jež se uplatní, pokud bude stejný dědický případ předložen různým soudům v různých členských státech. Toto pravidlo následně určí, který soud by měl daný dědický případ projednat.

(16b)  Vzhledem k tomu, že o dědických záležitostech mohou v některých členských státech rozhodovat nesoudní orgány, jako např. notáři, pro něž nejsou závazná pravidla tohoto nařízení o příslušnosti, nelze vyloučit možnost, že v různých členských státech bude paralelně zahájeno smírné mimosoudní vypořádání a soudní řízení ohledně téhož dědictví nebo dvě smírná mimosoudní vypořádání ohledně téhož dědictví. V takové situaci by se měly zúčastněné strany dohodnout na dalším postupu, jakmile se o paralelně vedených řízeních dozvědí. Pokud by dohody nedosáhly, rozhodovaly by o dědictví soudy příslušné podle tohoto nařízení.

(17)    Aby občané mohli za úplné právní jistoty využívat výhod vnitřního trhu, mělo by jim toto nařízení umožnit znát předem rozhodné právo pro jejich dědický případ. V zájmu zamezení protichůdným výsledkům by měly být zavedeny harmonizované ▌kolizní normy. Hlavní pravidlo by mělo zajistit, že se dědický případ bude řídit předvídatelnými právními předpisy, se kterými má úzké vazby. Z důvodu právní jistoty a s cílem zamezit fragmentaci dědictví by se uvedeným právem mělo řídit dědictví jako celek, tedy veškerý majetek, který tvoří pozůstalost, bez ohledu na jeho povahu a na to, zda se nachází v jiném členském státě nebo ve třetím státě.

(18)    Toto nařízení by mělo občanům umožnit předem uspořádat jejich dědictví volbou práva rozhodného pro jejich dědictví. Tato volba by měla být omezena na právo státu, jehož jsou státními příslušníky, neboť je třeba zajistit vazbu mezi zůstavitelem a zvoleným právem a zamezit úmyslné volbě takového práva, jež nenaplní legitimní očekávání osob oprávněných k povinnému podílu.

(18a)  Volba práva by měla být učiněna výslovně v prohlášení ve formě pořízení pro případ smrti nebo by měla vyplývat ze znění takového pořízení. Volba práva by mohla být považována za plynoucí z pořízení pro případ smrti, jestliže například zůstavitel ve svém pořízení odkázal na konkrétní ustanovení práva státu, jehož byl státním příslušníkem, nebo jestliže se o tomto právu jiným způsobem zmínil.

(18b)  Volba práva podle tohoto nařízení by měla být platná i tehdy, když zvolené právo neupravuje volbu práva v dědických záležitostech. Zvoleným právem by se však měla řídit věcná platnost volby samotné, tedy otázka, zda se lze domnívat, že osoba volbu činící porozuměla svému jednání a souhlasila s ním. Stejné podmínky by měly platit pro akt, kterým se volba práva mění či zrušuje.

(18c)   Pro účely uplatňování tohoto nařízení by o určení státní příslušnosti nebo vícenásobné státní příslušnosti určité osoby mělo být rozhodováno jakožto o předběžné otázce. Otázka, kdy je určitá osoba považována za státního příslušníka určitého státu, nespadá do oblasti působnosti tohoto nařízení a podléhá vnitrostátnímu právu včetně případných mezinárodních úmluv, při plném respektování obecných zásad Evropské unie.

(18d)  Právem, jež bylo určeno jako právo rozhodné pro dědictví, by se mělo dědictví řídit od zahájení řízení do převodu vlastnictví k majetku, který tvoří pozůstalost, oprávněným ve smyslu uvedeného práva. Mělo by zahrnovat otázky spojené se správou pozůstalosti a odpovědností za dluhy na dědictví váznoucí. Platba dluhů plynoucích z dědictví může zejména v závislosti na právu rozhodném pro dědění zahrnovat zohlednění konkrétního pořadí věřitelů.

(18e)     Pravidla pro příslušnost stanovená tímto nařízením mohou v některých případech vést k situaci, kdy soud příslušný k rozhodování o dědictví nebude uplatňovat své vlastní právo. Dojde-li k této situaci v členském státě, jehož právo stanoví povinnost ustavit správce dědictví, mělo by toto nařízení umožňovat soudům tohoto členského státu, u nichž bylo zahájeno řízení, ustavit jednoho či více takových správců na základě vlastního práva. Tímto by však neměla být dotčena možnost stran dohodnout se na smírném vypořádání dědictví mimo soud v jiném členském státě, pokud to právo tohoto členského státu umožňuje. S cílem zajistit dobrou koordinaci práva rozhodného pro dědění s právem členského státu soudu, který správce ustavuje, by měl soud ustavit správcem osobu (či osoby), která by byla oprávněna spravovat pozůstalost na základě práva rozhodného pro tuto pozůstalost, jako je např. vykonatel závěti zůstavitele nebo přímo jeho dědici, nebo – vyžaduje-li to právo rozhodné pro dědění – třetího správce. Nicméně ve specifických případech, kdy tak vyžaduje právo příslušných soudů, mohou tyto soudy ustavit správcem třetí stranu, a to i v případě, že tak nestanoví právo rozhodné pro dědění. Ustavil-li zůstavitel vykonatele závěti, nelze tuto osobu o její pravomoc připravit, pokud právo rozhodné pro dědění neumožňuje zbavit ji jejího pověření.

(18f)      Pravomoc vykonávaná správci ustavenými v členském státě soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, by měla spočívat v pravomoci spravovat majetek, kterou mohou vykonávat na základě práva rozhodného pro dědění. Je-li tedy například správcem ustaven dědic, měl by mít stejnou pravomoc spravovat pozůstalost, jakou mají na základě tohoto práva dědici. V případě, že pravomoc spravovat majetek, již lze vykonávat na základě práva rozhodného pro dědění, není dostatečná pro účely ochrany majetku tvořícího pozůstalost nebo ochrany práv věřitelů či jiných osob, které se zaručily za dluhy zůstavitele, může správce (či správci), který byl ustaven v členském státě soudu, u nějž bylo zahájeno řízení, k tomuto účelu zbytkově vykonávat pravomoc správce majetku stanovenou v právu tohoto členského státu. Tato zbytková pravomoc by mohla zahrnovat např. vypracování soupisu majetku a dluhů váznoucích na pozůstalosti, informování věřitelů o zahájení dědického řízení a jejich vyzvání, aby oznámili své nároky, a přijímání případných předběžných a zajišťovacích opatření určených k ochraně majetku zahrnutého do pozůstalosti. Kroky učiněné správcem na základě zbytkové pravomoci by měly dodržovat právo rozhodné pro dědění, pokud jde o převod vlastnictví k majetku, který tvoří pozůstalost, včetně všech transakcí učiněných oprávněnými osobami před jmenováním správce, odpovědnosti za dluhy váznoucí na dědictví a práv oprávněných osob, případně i včetně práva přijmout či odmítnout dědictví. Umožňuje-li to právo rozhodné pro dědění, tyto kroky by si mohly vyžadovat např. převod majetku nebo zaplacení dluhů. Pokud právo rozhodné pro dědění stanoví, že ustavení třetího správce mění odpovědnost dědiců, tato změna odpovědnosti by měla být respektována.

(18g)     Toto nařízení by nemělo bránit tomu, aby věřitelé mohli např. prostřednictvím svého zástupce činit v zájmu ochrany svých práv případné další kroky, které jim umožňuje vnitrostátní právo a které jsou v souladu s příslušnými nástroji Unie.

(18h)     Toto nařízení by mělo umožňovat, aby byli potenciální věřitelé informováni o zahájení dědického řízení v jiných členských státech, v nichž se nachází určitý majetek. V souvislosti s uplatňováním tohoto nařízení by proto měla být zvážena možnost zavést mechanismus – prostřednictvím portálu e-justice, ukáže-li se to jako vhodné řešení – který by potenciálním věřitelům v jiném členském státě poskytoval přístup k relevantním informacím tak, aby měli možnost oznámit své nároky.

(18i)      Právo rozhodné pro dědění by mělo určit, které osoby se u konkrétního dědického případu považují za oprávněné. Pojem „oprávněná osoba“ bude ve většině právních řádů zahrnovat dědice a odkazovníky a osoby oprávněné k povinnému podílu, i když například právní postavení odkazovníků není ve všech právních řádech totožné. Podle některých právních řádů může odkazovník získat přímý podíl na pozůstalosti, zatímco podle jiných právních řádů může odkazovník získat pouze nárok vůči dědicům.

(18j)   V zájmu zajištění právní jistoty pro osoby, jež si přejí upravit své dědictví s předstihem, by toto nařízení mělo stanovit zvláštní kolizní pravidlo ohledně přípustnosti a věcné platnosti pořízení pro případ smrti. Toto nařízení by za účelem zajištění jednotného uplatňování tohoto pravidla mělo obsahovat výčet prvků, jež je třeba považovat za prvky související s věcnou platností. Posouzení věcné platnosti pořízení pro případ smrti by mohlo vést k závěru, že dané pořízení pro případ smrti z právního hlediska neexistuje.

(18k)  Dědická smlouva je druhem pořízení pro případ smrti, jehož přípustnost a přijímání se mezi členskými státy liší. V zájmu usnadnění přijetí dědických práv nabytých na základě dědické smlouvy v členských státech by toto nařízení mělo stanovit, kterým právem se má řídit přípustnost těchto smluv, jejich věcná platnost a závazné účinky mezi stranami, a to včetně podmínek pro ukončení jejich platnosti.

(18l)   Právem, jímž se bude podle tohoto nařízení řídit přípustnost a věcná platnost pořízení pro případ smrti a v případě dědických smluv též jejich závazné účinky mezi stranami, by neměla být dotčena práva osoby, jež má podle práva rozhodného pro dědění nárok na povinný podíl nebo jiné právo, jehož nemůže být zbavena osobou, o jejíž pozůstalost se jedná.

(18m) Odkazuje-li se v tomto nařízení na právo, kterým by se řídilo dědění po osobě, jež učinila pořízení, v případě jejího úmrtí v den, kdy bylo pořízení vyhotoveno, změněno nebo odvoláno, je tento odkaz třeba vykládat buď jako odkaz na právo státu jejího obvyklého pobytu k danému dni, nebo - pokud provedla volbu práva podle tohoto nařízení - na právo státu její státní příslušnosti k danému dni.

(19)    Toto nařízení by mělo upravovat formální platnost všech pořízení pro případ smrti vyhotovených písemně, a to pomocí pravidel, jež budou v souladu s pravidly Haagské úmluvy ze dne 5. října 1961 o kolizních právních předpisech týkajících se formy závěti. Při určování, zda je určité pořízení pro případ smrti formálně platné podle tohoto nařízení, by příslušný orgán neměl přihlížet k podvodnému vytvoření mezinárodního prvku za účelem obejití pravidel o formální platnosti.

(19a)  Pro účely tohoto nařízení by se každá právní norma omezující povolené formy pořízení pro případ smrti odkazem na určité prvky osobní způsobilosti osoby, jež činí pořízení, jako např. její věk, měla považovat za pravidlo související s otázkami formy. Výše uvedené by nemělo být vykládáno tak, že by právo rozhodné pro formální platnost pořízení pro případ smrti podle tohoto nařízení mělo určovat, zda nezletilá osoba má či nemá způsobilost pořídit pro případ smrti. Uvedené právo by mělo určit pouze to, zda by určitý prvek osobní způsobilosti, jako např. nezletilost, měl osobě zabránit v pořízení pro případ smrti v určité formě.

▌

(22)    Z ekonomických, rodinných nebo sociálních důvodů podléhají některé nemovitosti, některé podniky a jiné zvláštní druhy majetku v členském státě, v němž se nacházejí, zvláštním pravidlům, jež stanoví omezení pro dědění tohoto majetku nebo na něj mají dopad. Toto nařízení by mělo zajistit uplatňování těchto zvláštních pravidel. Tato výjimka z použití práva rozhodného pro dědění si ale žádá přesný výklad, aby zůstala slučitelná s všeobecnými cíli tohoto nařízení. Za zvláštní omezující pravidla týkající se či ovlivňující dědění v souvislosti s některým majetkem proto nelze považovat ani pravidla pro kolizi právních předpisů, podle nichž jsou nemovitosti posuzovány podle jiných právních předpisů než věci movité, ani ustanovení o povinném dědickém podílu, podle nichž by byl tento podíl větší než podíl stanovený právem rozhodným pro dědění podle tohoto nařízení.

(23)    V zájmu zajištění jednotného řešení situací, kdy není jisté, v jakém pořadí zemřely dvě osoby (nebo více osob), jejichž dědictví by se řídilo různými právy, by toto nařízení mělo stanovit pravidlo, podle nějž by žádný ze zůstavitelů neměl mít práva ve vztahu k dědictví toho druhého (nebo ostatních).

(23a)  V některých situacích může pozůstalost zůstat bez dědiců. Jednotlivé právní řády se s touto situací vyrovnávají různě. Podle některých právních řádů si bude například volnou pozůstalost moci nárokovat stát coby dědic bez ohledu na to, kde se majetek nachází. Podle jiných právních řádů bude stát moci získat vlastnictví pouze k majetku, který se nachází na jeho území. Toto nařízení by proto mělo stanovit pravidlo, podle něhož by uplatnění práva rozhodného pro dědění nemělo vyloučit, aby členský stát podle vlastních právních předpisů získal vlastnictví k majetku, který se nachází na jeho území. Aby však toto pravidlo nepůsobilo na úkor věřitelů pozůstalosti, mělo by být doplněno ustanovení, podle něhož by věřitelé mohli požadovat uspokojení svých nároků z veškerého majetku patřícího do pozůstalosti bez ohledu na to, kde se daný majetek nachází.

(23b)  Kolizní pravidla stanovená tímto nařízením mohou vést k uplatnění práva třetího státu. V takových případech je třeba zohlednit pravidla mezinárodního práva soukromého tohoto státu. Pokud tato pravidla stanoví zpětný odkaz na právo členského státu nebo na právo třetího státu, který by na dědictví uplatnil své vlastní právo, měl by být takový zpětný odkaz přijat, aby se zajistil soulad na mezinárodní úrovni. Zpětný odkaz by však měl být vyloučen v situacích, kdy zůstavitel učinil volbu práva ve prospěch práva třetího státu.

(24)    Důvody veřejného zájmu by za výjimečných okolností měly soudům a jiným příslušným orgánům, které se v členských státech zabývají otázkami dědění, dát možnost neuplatnit některá ustanovení zahraničních právních předpisů v případě, kdy by jejich uplatnění v dané věci bylo zjevně neslučitelné s veřejným pořádkem dotčeného členského státu ▌. Soudy a jiné příslušné orgány by však neměly mít možnost vznášet výhradu veřejného pořádku, a neuplatňovat tak právo jiného státu, ani možnost odmítnout uznání, přijetí či vykonání rozhodnutí, úřední listiny či soudního smíru vyhotovených jiným státem, pokud by tím byla porušena Listina základních práv Evropské unie, a zejména její článek 21, který zakazuje jakoukoli formu diskriminace.

(25)    S ohledem na obecný cíl tohoto nařízení, kterým je vzájemné uznávání rozhodnutí vydaných v členských státech v oblasti dědění, ▌ bez ohledu na to, zda byla tato rozhodnutí vydána ve sporných nebo nesporných řízeních, by toto nařízení mělo stanovit pravidla pro uznávání, vykonatelnost a výkon rozhodnutí podobná těm, jež jsou obsažena v jiných nástrojích Unie v oblasti justiční spolupráce v občanských věcech.

(26)    Aby byly zohledněny různé systémy vypořádání otázek dědictví v členských státech, mělo by toto nařízení zajistit přijímání a vykonatelnost úředních listin ve věcech dědictví ve všech členských státech.

(26a)  Úřední listiny by v jiném členském státě měly mít stejné nebo co nejvíce srovnatelné důkazní účinky jako v členském státě původu ▌. Při určování důkazních nebo co nejvíce srovnatelných účinků konkrétní úřední listiny v jiném členském státě by měl být učiněn odkaz na povahu a rozsah důkazních účinků dané úřední listiny v členském státě původu. Bude proto záležet na právu členského státu původu, jaké důkazní účinky by konkrétní úřední listina měla mít v jiném členském státě.

(26b)  „Pravost“ úřední listiny by měla být samostatným pojmem, který by měl zahrnovat prvky jako její původnost, splnění formálních náležitostí, pravomoc orgánu, jenž listinu vyhotovil, a postup, jímž je vyhotovena. Zároveň by měl zahrnovat faktické prvky zapsané do úřední listiny příslušným orgánem, jako např. skutečnost, že uvedené strany byly tímto orgánem vyslechnuty v uvedený den a učinily uvedená prohlášení. Strana, jež si přeje napadnout pravost úřední listiny, by tak měla učinit u příslušného soudu v členském státě původu této úřední listiny podle právních předpisů tohoto členského státu.

(26c)   Termíny „právní akty nebo právní vztahy zapsané v úřední listině“ by měly být vykládány jako odkaz na věcný obsah zapsaný v dané úřední listině. K právním aktům zapsaným ve úřední listině může patřit například dohoda mezi stranami o rozdělení pozůstalosti, závěť nebo dědická smlouva nebo jiný projev vůle. K právním vztahům může patřit například určení dědiců a jiných oprávněných osob dle práva rozhodného pro dědění, jejich příslušných podílů, existence povinného dědického podílu nebo jakýkoli jiný prvek stanovený právem rozhodným pro dědění. Strana, jež si přeje napadnout právní akty nebo právní vztahy zapsané v úřední listině, by tak měla učinit u soudů příslušných podle tohoto nařízení, které rozhodnou v souladu s právem rozhodným pro dědění.

(26d)  Je-li při řízení u soudu členského státu vznesena předběžná otázka související s právními akty nebo právními vztahy zapsanými v úřední listině, měl by být tento soud příslušný o ní rozhodnout.

(26e)   Úřední listina, která byla napadena, by neměla až do rozhodnutí o napadení vyvolávat žádné důkazní účinky v jiném členském státě, než je členský stát původu. Týká-li se napadení pouze určité záležitosti související s právními akty či právními vztahy zapsanými v úřední listině, neměla by úřední listina, která byla napadena, až do rozhodnutí o napadení vyvolávat žádné důkazní účinky v jiném členském státě, než je členský stát původu, pokud jde o napadenou část. Úřední listina, která byla v důsledku napadení prohlášena za neplatnou, by měla přestat vyvolávat jakékoli důkazní účinky.

(26f)   Orgán, jemuž by byly v souvislosti s použitím tohoto nařízení předloženy dvě neslučitelné úřední listiny, by měl posoudit otázku, které úřední listině by měla být dána přednost, nebo rozhodnout o tom, že nepoužije žádnou z nich, a to s ohledem na okolnosti daného případu. Pokud není z daných okolností jasné, které úřední listině by měla být dána přednost nebo zda nemá být použita žádná z listin, rozhodnou o této otázce soudy příslušné podle tohoto nařízení, nebo, pokud je otázka v rámci řízení vznesena jako předběžná otázka, soud, u něhož toto řízení probíhá. V případě neslučitelnosti úřední listiny s rozhodnutím je třeba zohlednit důvody pro neuznání rozhodnutí podle tohoto nařízení.

(27)    Rychlé, usnadněné a účinné vypořádání dědictví s přeshraničními dopady v Evropské unii vyžaduje, aby dědicové, závětní dědicové, vykonavatelé dědictví či správci dědictví měli možnost snadno prokázat své postavení nebo práva a pravomoci v jiném členském státě, například v členském státě, kde se nachází majetek, který je předmětem dědictví. To by jim mělo toto nařízení umožnit ustanovením o vytvoření jednotného osvědčení, evropského dědického osvědčení (dále jen „osvědčení“), jež se bude vydávat pro použití v jiném členském státě. Aby byla dodržena zásada subsidiarity, toto osvědčení by nemělo nahradit vnitřní doklady, jež mohou pro podobné účely existovat v členských státech ▌.

(27a)  Orgán, který vydává osvědčení, by měl zohlednit formální náležitosti nezbytné pro zápis nemovitého majetku v členském státě, v němž se nachází příslušný rejstřík. Pro tyto účely by nařízení mělo zavést výměnu informací o těchto formálních náležitostech mezi členskými státy.

(27b)  Použití osvědčení by nemělo být povinné. To znamená, že osoby způsobilé k podání žádosti o osvědčení by neměly mít žádnou povinnost tak učinit, nýbrž by měly mít možnost využít ostatních nástrojů dostupných podle tohoto nařízení (rozhodnutí, úředních listin a soudních smírů). Žádný orgán nebo osoba, kterému či které bylo předloženo osvědčení vydané v jiném členském státě, by však neměla mít právo požadovat, aby namísto osvědčení bylo předloženo rozhodnutí, úřední listina nebo soudní smír.

(27c)   Osvědčení by se mělo vydávat v členském státě, jehož soudy jsou příslušné podle tohoto nařízení. Členské státy by měly ve svých vnitrostátních právních předpisech určit, které orgány mají pravomoc osvědčení vydávat – zda se má jednat o soudy ve smyslu definice pro účely tohoto nařízení, nebo o jiné orgány nadané pravomocemi v dědických záležitostech, jako jsou např. notáři. Každý členský stát by měl rovněž ve svých vnitrostátních právních předpisech stanovit, zda vydávající orgán může do procesu vydávání zapojit další příslušné orgány, například orgány příslušné přijímat místopřísežná prohlášení namísto přísahy. Členské státy by měly sdělit Komisi příslušné informace ohledně svých vydávajících orgánů, aby tyto informace mohly být zpřístupněny veřejnosti.

(27d)  Osvědčení by ve všech členských státech mělo vyvolávat stejné účinky. Osvědčení by samo o sobě nemělo být vykonatelným titulem, ale mělo by mít důkazní účinky, a mělo by se předpokládat, že pravdivě dokládá prvky, které byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvky, jako je věcná platnost pořízení pro případ smrti. Důkazní účinky osvědčení by se neměly vztahovat na prvky, které neupravuje toto nařízení, jako je např. otázka rodičovství nebo to, zda byl určitý majetek ve vlastnictví zůstavitele. Jakékoli osobě, která učiní platbu nebo předá majetek z pozůstalosti osobě uvedené v osvědčení jako osoba oprávněná obdržet tuto platbu nebo majetek jakožto dědic či závětní dědic, by měla být zaručena odpovídající ochrana, pokud jednala v dobré víře a spoléhala se při tom na pravdivost informací potvrzených v osvědčení. Stejná ochrana by měla být zaručena jakékoli osobě, která se spoléhá na pravdivost informací potvrzených v osvědčení a koupí či obdrží majetek z pozůstalosti od osoby uvedené v osvědčení jako osoba oprávněná s tímto majetkem nakládat. Tato ochrana by měla být zaručena v případě, že jsou předloženy dosud platné ověřené kopie osvědčení. Tímto nařízením by nemělo být stanoveno, zda takové nabytí majetku třetí osobou je či není účinné.

(27e)   Příslušný orgán by měl osvědčení vydávat na požádání. Originál osvědčení by měl zůstat u vydávajícího orgánu, který by měl vydat jednu nebo více ověřených kopií osvědčení žadateli a jakékoli jiné osobě, která prokáže oprávněný zájem. To by nemělo vylučovat, aby členský stát v souladu se svými vnitrostátními pravidly pro přístup veřejnosti k dokumentům mohl povolit zpřístupnění kopií osvědčení veřejnosti.

           Toto nařízení by mělo umožnit nápravu vůči rozhodnutím vydávajícího orgánu, včetně rozhodnutí, jímž se odmítá vydání osvědčení. Je-li osvědčení opraveno, pozměněno či staženo, měl by o tom vydávající orgán informovat osoby, jimž byly vydány ověřené kopie, s cílem zamezit nezákonnému využití těchto kopií.

(28)    Dodržování mezinárodních závazků přijatých členskými státy znamená, že by tímto nařízením nemělo být dotčeno uplatňování mezinárodních úmluv, jejichž smluvní stranou je jeden nebo více členských států v okamžiku přijetí tohoto nařízení. Zejména pak členské státy, jež jsou smluvními stranami Haagské úmluvy ze dne 5. října 1961 o kolizních právních předpisech týkajících se formy závěti, by měly mít možnost pro otázku formální platnosti závětí a spojených závětí nadále používat ustanovení uvedené úmluvy namísto ustanovení tohoto nařízení. Soulad s obecnými cíli tohoto nařízení nicméně vyžaduje, aby toto nařízení mělo ve vzájemných vztazích členských států přednost před úmluvami uzavřenými výlučně mezi dvěma nebo více členskými státy, a to v rozsahu, ve kterém se tyto úmluvy týkají oblastí upravených tímto nařízením.

(28a)  Toto nařízení by nemělo bránit členským státům, jež jsou stranami úmluvy z 19. listopadu 1934 mezi Dánskem, Finskem, Islandem, Norskem a Švédskem o ustanoveních mezinárodního práva soukromého ve věcech dědění, závětí a správy pozůstalostí, aby nadále uplatňovaly některá ustanovení této úmluvy ve znění revize, která byla provedena mezivládní dohodou uvedených států, jež jsou stranami dané úmluvy.

(29)    Aby bylo usnadněno použití tohoto nařízení, měla by být členským státům stanovena povinnost oznamovat některé informace o jejich právních předpisech a postupech vztahujících se k dědění v rámci Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci vytvořené rozhodnutím Rady 2001/470/ES ze dne 28. května 2001

          Úř. věst. L 174, 27.6.2001, s. 25.

(29a)  Aby bylo usnadněno používání tohoto nařízení a umožněno používání moderních komunikačních technologií, měly by být rovněž určeny standardní formuláře pro potvrzení, která bude třeba předložit spolu s žádostí o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí, úřední listiny či soudního smíru, a pro žádost o evropské dědické osvědčení, jakož i pro samotné osvědčení.

(29b)  Při výpočtu lhůt a termínů stanovených v tomto nařízení by se mělo použít nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1182/71 ze dne 3. června 1971, kterým se určují pravidla pro lhůty, data a termíny

         Úř. věst. L 124, 8.6.1971, s. 1.

(30)    Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení tohoto nařízení by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí

          Úř. věst. L 55, 28.2.2011, s. 13.

(31)    Pro přijímání prováděcích aktů, jimiž budou stanovena a následně pozměňována potvrzení a formuláře na základě tohoto nařízení, by měl být použit poradní postup uvedený v článku 4 nařízení (EU) č. 182/2011.

▌

(33)    Jelikož cílů tohoto nařízení, kterými jsou volný pohyb osob, možnost pro ▌ občany předem uspořádat své dědictví ▌ v rámci EU a ochrana práv dědiců a závětních dědiců a dalších osob zůstaviteli blízkých, jakož i věřitelů zůstavitele, nemůže být dostatečně dosaženo členskými státy, a proto, z důvodu rozsahu a účinků tohoto nařízení, jich může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů.

(34)    Toto nařízení ctí základní práva a dodržuje zásady uznané Listinou základních práv Evropské unie. Soudy a další příslušné orgány členských států musí při uplatňování tohoto nařízení uvedená práva a zásady dodržovat.

(35)    V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o fungování Evropské unie, se tyto členské státy neúčastní přijímání tohoto nařízení a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné. Tímto však není dotčena možnost, aby Spojené království a Irsko oznámily svůj záměr přijmout toto nařízení po jeho přijetí v souladu s článkem 4 uvedeného protokolu.

(36)    V souladu s články 1 a 2 Protokolu o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o fungování Evropské unie, se Dánsko neúčastní přijímání tohoto nařízení a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné.

(1)  PŘIJALY TOTO NAŘÍZENÍ:

Kapitola IOblast působnosti a definice

Článek 1Oblast působnosti

1.      Toto nařízení se použije na dědictví. Nepoužije se na daňové, celní či správní záležitosti.

▌

3.      Z oblasti působnosti tohoto nařízení jsou vyloučeny:

a)     rodinný stav fyzických osob, rodinné vztahy a vztahy považované rozhodným právem za vztahy se srovnatelnými účinky;

b)     způsobilost fyzických osob k právům a právním úkonům, aniž je dotčen čl. 19 odst. 2 písm. c) a článek 19c;

c)     otázky vztahující se ke zmizení, nepřítomnosti nebo předpokládané smrti fyzické osoby;

d)     otázky vztahující se k úpravě majetkových poměrů v manželství a k majetkovým uspořádáním ve vztazích považovaných rozhodným právem za vztahy s účinky srovnatelnými s manželstvím;

e)     jiná vyživovací povinnost, než která vyplynula z důvodu smrti;

ea)   formální platnost ústně provedených pořízení pro případ smrti;

f)      majetková práva, úroky a majetek vytvořený nebo převedený jiným způsobem než děděním ▌, jako například formou daru, společného vlastnictví s právem dědit po spolumajiteli, důchodového pojištění, pojistné smlouvy a podobných ujednání, aniž je dotčen čl. 19 odst. 2 písm. j);

g)      otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob, jako ustanovení v zákládajících listinách a statutech společností, sdružení a jiných právnických osob, která určují nakládání s podíly v případě úmrtí jejich členů;

h)      zrušení, zánik a fúze společností, sdružení a jiných právnických osob;

i)       zakládání, správa a rušení trustů;

j)      povaha věcných práv a

ja)  jakýkoli zápis práv k nemovitému či movitému majetku do rejstříku, včetně právních požadavků pro takový zápis, a účinky zápisu nebo neprovedení zápisu těchto práv do rejstříku.

Článek 1aPravomoc v dědických záležitostech uvnitř členských států

Toto nařízení se nedotýká pravomoci orgánů členských států zabývat se dědickými záležitostmi.

Článek 2Definice pojmů

1.      Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

a)  „děděním“ dědění majetku zůstavitele, které zahrnuje jakoukoli formu přechodu majetku, práv a závazků z důvodu úmrtí, ať již se jedná o přechod jako projev vůle v pořízení pro případ smrti, nebo o přechod ze zákona v případě dědění bez závěti;

▌

c)      „dědickou smlouvou“ smlouva, a to i smlouva vyplývající ze vzájemných závětí, která s protiplněním nebo bez něj vytváří, mění nebo ruší práva k budoucí pozůstalosti nebo k budoucím pozůstalostem jedné či více osob, které jsou smluvními stranami;

d)     „spojenými závěťmi“ závěti ustanovené dvěma či více osobami v jediné listině ▌;

da)   „pořízením pro případ smrti“ závěť, spojené závěti nebo dědická smlouva;

e)      „členským státem původu“ členský stát, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, ve kterém byl schválen nebo uzavřen soudní smír, ve kterém byla vystavena úřední listina nebo ve kterém bylo vydáno evropské dědické osvědčení;

f)      „členským státem výkonu“ členský stát, v němž má být provedeno uznání, rozhodnuto o vykonatelnosti nebo proveden výkon rozhodnutí, soudního smíru nebo úřední listiny;

g)      „rozhodnutím“ každé rozhodnutí v dědických věcech vydané soudem členského státu bez ohledu na to, jak je označeno, ▌ včetně rozhodnutí o nákladech řízení vydaného soudním úředníkem;

ga)   „soudním smírem“ smír v dědických věcech, který schválil soud nebo který byl v průběhu řízení uzavřen před soudem;

h)      „úřední listinou“ dokument týkající se dědických věcí, který byl formálně vyhotoven nebo registrován jako úřední listina v některém členském státě a jehož pravost:

i)       se vztahuje na podpis i na obsah úřední listiny a 

ii)       stanovil ji orgán veřejné moci či jiný orgán zmocněný pro tento účel členským státem původu.

2.      Pro účely tohoto nařízení se pojmem „soud“ rozumí veškeré soudní orgány a všechny ostatní orgány a právní odborníci příslušní pro dědické záležitosti, kteří vykonávají soudní funkce nebo jednají na základě zmocnění soudním orgánem nebo pod dohledem soudního orgánu, jestliže tyto orgány a právní odborníci nabízejí záruky nestrannosti a práva všech stran být vyslechnuty a jestliže jejich rozhodnutí vydaná podle práva členského státu, v němž působí:

a)      mohou být napadena před soudním orgánem nebo přezkoumána soudním orgánem; a dále

b)      mají obdobnou platnost a účinnost jako rozhodnutí soudního orgánu v téže záležitosti.

Členské státy informují Komisi o ostatních orgánech a právních odbornících uvedených v prvním pododstavci v souladu s článkem 47.

Kapitola IIPříslušnost

▌

Článek 4Obecná příslušnost

▌ Soudy členského státu, na jehož území měl zůstavitel obvyklý pobyt v době úmrtí, mají příslušnost k rozhodování o dědictví jako celku.

▌

Článek 5aDohoda o volbě soudu

1.      Pokud si zůstavitel v souladu s článkem 17 zvolil pro řízení o svém dědictví právo některého členského státu, mohou se dotčené strany dohodnout, že soud či soudy členského státu, jehož právo bylo zvoleno, budou výlučně příslušné k rozhodování o kterékoli otázce související s dědictvím.

2.      Uvedené dohody o volbě soudu se sjednávají písemně s uvedením data a podpisem dotčených stran. Písemné formě jsou rovnocenná veškerá sdělení elektronickými prostředky, která umožňují trvalý záznam dohody.

Článek 5bProhlášení nepříslušnosti v případě volby práva

Pokud si zůstavitel v souladu s článkem 17 zvolil pro řízení o svém dědictví právo některého členského státu, soud, který zahájil řízení podle článku 4 nebo 6:

a)      může na žádost jedné ze stran řízení prohlásit, že není příslušný, pokud má za to, že soudy členského státu, jehož právo bylo zvoleno, jsou vhodnější pro rozhodnutí o dědictví s ohledem na praktické okolnosti dědictví, jako je místo obvyklého pobytu stran a místo, kde se pozůstalost nachází, nebo

b)        prohlásí, že není příslušný, jestliže se strany řízení dohodly v souladu s článkem 5a na svěření příslušnosti soudu nebo soudům členského státu, jehož právo bylo zvoleno.

Článek 5cPříslušnost v případě volby práva

Soudy členského státu, jehož právo si zůstavitel zvolil podle článku 17, jsou příslušné pro rozhodování o dědictví, pokud:

a)        soud, u něhož bylo řízení zahájeno dříve, prohlásil ve stejné věci na základě článku 5b, že není příslušný, nebo

b)        se strany řízení v souladu s článkem 5a dohodly, že svěří příslušnost soudu nebo soudům uvedeného členského státu, nebo

c)        strany řízení výslovně uznaly příslušnost soudu, u něhož bylo zahájeno řízení.

Článek 5dUkončení řízení zahájeného z vlastního podnětu v případě volby práva

Soud, který na základě článku 4 nebo 6 z vlastního podnětu zahájil řízení v dědické záležitosti, toto řízení ukončí, pokud strany řízení uzavřely dohodu o vypořádání dědictví smírným způsobem mimo soud členského státu, jehož právo bylo zvoleno zůstavitelem podle článku 17.

Článek 5ePříslušnost založená na přítomnosti u soudu

1.      Pokud v průběhu řízení u soudu členského státu vykonávajícího příslušnost podle článku 5c vyjde najevo, že ne všechny strany uvedeného řízení byly stranami dohody o volbě soudu, pokračuje soud ve výkonu své příslušnosti, pokud se strany, které nejsou stranami dohody, dostaví k jednání k tomuto soudu, aniž by namítaly jeho nepříslušnost.

2.      Pokud je stranami řízení, které nejsou stranami dohody, namítána nepříslušnost soudu uvedeného v odstavci 1, uvedený soud prohlásí, že není příslušný.

         V takovém případě jsou příslušné pro rozhodnutí o dědictví soudy příslušné podle článků 4 nebo 6.

Článek 6

Podpůrná příslušnost

1.        Nenachází-li se místo obvyklého pobytu zůstavitele v době úmrtí na území členského státu, jsou soudy členského státu, v němž se pozůstalost nachází, přesto příslušné k rozhodování o dědictví jako celku, pokud:

▌

b)     měl zůstavitel v době úmrtí státní příslušnost tohoto členského státu; nebo, pokud tomu tak není,

ba)   se místo předchozího obvyklého pobytu zůstavitele nacházelo na území tohoto členského státu, za podmínky, že v době zahájení řízení od změny tohoto místa obvyklého pobytu neuplynulo období delší než pět let.

▌

2.        Pokud v některém členském státě není žádný soud příslušný podle odstavce 1, jsou k rozhodování o majetku přesto příslušné soudy členského státu, v němž se tento majetek nachází.

Článek 6aForum necessitatis

Není-li žádný soud členského státu příslušný podle jiných ustanovení tohoto nařízení, mohou soudy členského státu ve výjimečných případech o dědictví rozhodnout, jestliže ve třetím státě, k němuž má daná věc úzkou vazbu, není řízení možné nebo je v něm nelze adekvátním způsobem zahájit nebo vést.

Věc musí vykazovat dostatečnou vazbu na členský stát, u jehož soudu bylo řízení zahájeno.

Článek 6bOmezení řízení

1.      Pokud pozůstalost zahrnuje majetek nacházející se v třetím státě, může soud, u kterého bylo zahájeno řízení za účelem rozhodnutí o dědictví, na žádost jedné ze stran rozhodnout, že o jedné nebo více částech tohoto majetku nebude rozhodovat, pokud lze očekávat, že jeho rozhodnutí ohledně daného majetku nebude uznáno a případně prohlášeno vykonatelným v uvedeném třetím státě.

2.      Odstavcem 1 není dotčeno právo stran omezit oblast působnosti řízení podle práva členského státu, u jehož soudu bylo řízení zahájeno.

▌

Článek 8

▌Přijetí či odmítnutí dědictví, odkazu nebo povinného dědického podílu

Vedle soudu, který je příslušný k rozhodování o dědictví podle tohoto nařízení, jsou i soudy členského státu, kde má obvyklý pobyt osoba, jež podle práva rozhodného pro dědictví může učinit prohlášení u soudu týkající se přijetí či odmítnutí dědictví, odkazu či povinného podílu na pozůstalosti nebo prohlášení za účelem omezení odpovědnosti dotyčné osoby, pokud jde o závazky v pozůstalosti, příslušné k přijetí takových prohlášení, pokud taková prohlášení mohou být u soudu učiněna podle práva tohoto členského státu.

▌

Článek 10Zahájení řízení

Pro účely této kapitoly se za zahájení řízení před soudem považuje okamžik, kdy:

a)      byl návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost podán k soudu za předpokladu, že žadatel následně učinil kroky nutné k tomu, aby mohl být dokument doručen protistraně, nebo

b)      byla písemnost převzata orgánem příslušným pro její doručení v případě, že musí být doručena před podáním k soudu, za předpokladu, že navrhovatel následně nepochybil při učinění kroků požadovaných v souvislosti s podáním písemnosti k soudu, nebo

ba)    bylo soudem přijato rozhodnutí o zahájení řízení, je-li řízení zahájeno z vlastního podnětu soudu, nebo, není-li takové rozhodnutí vyžadováno, okamžik, kdy soud provedl záznam o podání v dané věci.

Článek 11Přezkoumání příslušnosti

Pokud je u soudu některého členského státu zahájeno řízení v dědické věci, k níž není příslušný podle tohoto nařízení, prohlásí tento soud z vlastního podnětu svou nepříslušnost.

Článek 12Přezkoumání příslušnosti

1.      Pokud se odpůrce, který má obvyklé bydliště na území jiného ▌ státu, než je členský stát, ve kterém byl návrh podán, nedostaví k soudu, přeruší příslušný soud řízení do doby, než bude prokázáno, že odpůrce mohl obdržet návrh na zahájení řízení nebo jinou rovnocennou písemnost v dostatečném předstihu, jenž mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, nebo že k tomu byly učiněny veškeré nezbytné kroky.

2.      Má-li být návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost podle tohoto nařízení předán z jednoho členského státu do druhého, použije se místo odstavce 1 ▌ článek 19 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech

         Úř. věst. L 324, 10.12.2007, s. 79.

3.      Pokud nelze použít nařízení (ES) č. 1393/2007, použije se článek 15 Haagské úmluvy ze dne 15. listopadu 1965 o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech občanských a obchodních, bylo-li třeba předat návrh na zahájení řízení nebo jinou rovnocennou písemnost podle uvedené úmluvy do ciziny.

Článek 13Litispendence

1.      Je-li u soudů různých členských států zahájeno řízení v téže věci mezi týmiž stranami, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první.

2.      Jakmile je určena příslušnost soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, prohlásí se soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, za nepříslušný ve prospěch prvního soudu.

Článek 14Související řízení

1.      Jsou-li u soudů různých členských států zahájena řízení, které navzájem souvisejí, může soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, řízení přerušit.

2.      Dokud nejsou řízení o podaných žalobách skončena v prvním stupni, může soud, u něhož byla žaloba podána později, na návrh strany řízení také prohlásit, že není příslušný, jestliže je soud, u něhož byla žaloba podána dříve, příslušný pro řízení o těchto žalobách a spojení těchto řízení je podle jeho práva přípustné.

3.      Ve smyslu tohoto článku žaloby navzájem souvisejí, pokud je mezi nimi dán tak úzký vztah, že jejich společné projednání a rozhodnutí je vhodné k tomu, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních.

Článek 15Předběžná a zajišťovací opatření

Předběžná a zajišťovací opatření, která jsou upravena právem jednoho členského státu, je možné u soudů tohoto státu navrhnout i tehdy, kdy je pro rozhodnutí ve věci samé příslušný na základě tohoto nařízení soud jiného členského státu.

Kapitola IIIRozhodné právo

Článek 15aObecná použitelnost

Právo určené tímto nařízením se použije bez ohledu na to, zda je či není právem členského státu.

Článek 16Obecné pravidlo

1.        Nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro dědictví jako celek právo státu, ve kterém měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době úmrtí.

2.        Odchylně od výše uvedeného, je-li z okolností případu zřejmé, že zůstavitel měl zjevně v době úmrtí bližší vztah k jinému státu, než je stát, jehož právo by se uplatnilo na základě odstavce 1, bude právem rozhodným pro dědictví právo tohoto jiného státu.

Článek 17Volba práva

1.      Každá osoba si může zvolit za právo, jímž se řídí její dědictví jako celek, právo státu, jehož je státním příslušníkem v okamžiku uskutečnění této volby nebo v době úmrtí.

         Osoba s vícenásobnou státní příslušností si může zvolit právo kteréhokoli státu, jehož je státním příslušníkem v okamžiku uskutečnění této volby.

2.      Volba bude učiněna výslovně ▌v prohlášení ve formě pořízení pro případ smrti nebo bude vyplývat ze znění takového pořízení.

3.      Věcná platnost volby práva se řídí zvoleným právem.

4.      Změna nebo odvolání volby práva ▌musí splňovat formální požadavky pro změny nebo odvolání pořízení pro případ smrti.

▌

Článek 19Oblast působnosti rozhodného práva

1.      Právem určeným podle článku 16 nebo článku 17 se řídí dědictví jako celek ▌.

2.      Toto právo zejména upravuje:

a)     důvody, dobu a místo zahájení dědického řízení;

b)    určení oprávněných osob ▌a jejich příslušných podílů a povinností, které jim mohou být uloženy zůstavitelem, a dalších dědických práv, včetně dědických práv pozůstalého manžela či partnera;

c)     způsobilost dědit;

▌

e)    vydědění a dědická nezpůsobilost;

f)     přechod majetku, práv a závazků, které tvoří dědictví, na dědice a případně na odkazovníky, včetně podmínek a účinků přijetí či odmítnutí dědictví či odkazu;

g)    pravomoci dědiců, vykonavatelů závětí a jiných správců dědictví, zejména pokud jde o prodej majetku a platby věřitelům, aniž jsou dotčeny pravomoci uvedené v článku 21;

h)     právní odpovědnost za dluhy plynoucí z dědictví;

i)      část pozůstalosti, s níž je možno ▌nakládat, povinné podíly a jiná omezení týkající se pořízení pro případ smrti, jakož i případné nároky osob zůstaviteli blízkých vůči pozůstalosti nebo dědicům;

j)      povinnosti vrátit nebo započíst dary, zálohy na dědictví nebo odkazy při stanovení podílů jednotlivých oprávněných osob;

▌

l)       rozdělení pozůstalosti.

Článek 19a

Jiná pořízení pro případ smrti než dědické smlouvy

1.        Jiné pořízení pro případ smrti než dědická smlouva se řídí ohledně své přípustnosti a věcné platnosti právem, které by podle tohoto nařízení bylo rozhodné pro dědění po osobě, která pořízení učinila, v případě jejího úmrtí ke dni, kdy bylo dané pořízení učiněno.

2.      Bez ohledu na odstavec 1 může každá osoba za právo, jímž se co do své přípustnosti a věcné platnosti bude řídit její pořízení pro případ smrti, zvolit právo, jež by osoba činící pořízení mohla zvolit v souladu s článkem 17 za podmínek, jež jsou v tomto článku stanoveny.

3.      Odstavec 1 se odpovídajícím způsobem použije i pro změnu nebo odvolání jiných pořízení pro případ smrti, než jsou dědické smlouvy. V případě volby práva podle odstavce 2 se změna nebo odvolání řídí zvoleným právem.

Článek 19b

Dědické dohody

1.      Dědická smlouva týkající se dědění po jedné osobě se řídí, pokud jde o její přípustnost, věcnou platnost a závazné účinky mezi stranami včetně podmínek pro její zrušení, právem, které by podle tohoto nařízení bylo rozhodné pro dědění po této osobě v případě jejího úmrtí ke dni uzavření dané smlouvy.

2.      Dědická smlouva týkající se dědění po několika osobách je přípustná, pouze pokud je přípustná podle všech právních řádů, které by podle tohoto nařízení byly rozhodné pro dědění po všech daných osobách v případě jejich úmrtí ke dni uzavření dané smlouvy.

         Dědická smlouva, která je přípustná podle prvního pododstavce, se co do své věcné platnosti a závazných účinků mezi stranami včetně podmínek pro zrušení řídí právem, k němuž má nejužší vztah, přičemž se musí jednat o jedno z práv uvedených v prvním pododstavci.

3.      Bez ohledu na odstavce 1 a 2 si strany mohou zvolit za právo upravující jejich dědickou smlouvu, co se týče její přípustnosti, věcné platnosti a závazných účinků mezi stranami včetně podmínek pro její zrušení, právo, které by si osoba nebo jedna z osob, jejichž majetek je dotčen, mohla zvolit podle článku 17, a to za podmínek v tomto článku stanovených.

Článek 19c

Věcná platnost pořízení pro případ smrti

1.        Pro účely článku 19a a 19b se věcné platnosti týkají tyto prvky:

a)        způsobilost osoby činící pořízení pro případ smrti takové pořízení činit;

b)        konkrétní důvody bránící osobě, která činí pořízení, pořídit ve prospěch určitých osob nebo bránící jiné osobě obdržet majetek z dědictví osoby, která činí pořízení;

c)        přípustnost zastoupení pro účely pořízení pro případ smrti;

d)        výklad pořízení;

e)        podvod, nátlak, omyl a další otázky vztahující se k souhlasu nebo vůli osoby činící pořízení.

2.      Má-li osoba způsobilost učinit pořízení pro případ smrti podle práva rozhodného v souladu s článkem 19a nebo 19b, nedotkne se následná změna rozhodného práva její způsobilosti změnit či odvolat takové pořízení.

Článek 19d

Formální platnost písemně vyhotovených pořízení pro případ smrti

1.      Písemně vyhotovené pořízení pro případ smrti je platné co do formy, pokud jeho forma splňuje požadavky práva:

a)      státu, v němž bylo vyhotoveno pořízení nebo uzavřena dědická smlouva, nebo

b)      státu, jehož byl zůstavitel nebo alespoň jedna z osob, jejichž dědictví se týká dědická smlouva, státním příslušníkem buď v době vyhotovení pořízení nebo uzavření smlouvy, nebo v době úmrtí, nebo

c)      státu, v němž měl zůstavitel nebo alespoň jedna z osob, jejichž dědictví se týká dědická smlouva, bydliště buď v době vyhotovení pořízení nebo uzavření smlouvy, nebo v době úmrtí, nebo

d)      státu, v němž měl zůstavitel nebo alespoň jedna z osob, jejichž dědictví se týká dědická smlouva, obvyklý pobyt buď v době vyhotovení pořízení nebo uzavření smlouvy, nebo v době úmrtí, nebo

e)      pokud jde o nemovitosti, státu, v němž se dané nemovitosti nacházejí.

Stanovení toho, zda zůstavitel nebo osoby, jejichž dědictví se týká dědická smlouva, měli bydliště v určitém státě, se řídí právem daného státu.

2.        Odstavec 1 se uplatní i na pořízení pro případ smrti, jimiž se mění nebo zrušuje pořízení dřívější. Změna či zrušení je rovněž platné co do formy, pokud splňuje požadavky kteréhokoli právního řádu, podle jehož ustanovení by dle odstavce 1 bylo změněné nebo zrušené pořízení pro případ smrti platné.

3.      Pro účely tohoto článku se každá právní norma, která omezuje povolené formy pořízení pro případ smrti z hlediska věku, státní příslušnosti nebo jiných osobních okolností zůstavitele nebo osob, jejichž dědictví se týká dědická smlouva, považuje za formální požadavek. Stejné pravidlo se uplatní i na jednotlivé složky způsobilosti svědků, jimiž je podmíněna platnost pořízení pro případ smrti.

Článek 20 Platnost formy

prohlášení o přijetí či odmítnutí dědictví

Prohlášení o přijetí či odmítnutí dědictví, odkazu nebo povinného dědického podílu nebo prohlášení, kterým se omezuje odpovědnost osoby činící toto prohlášení, je formálně platné, pokud splňuje požadavky:

a)        práva rozhodného pro dědění podle článku 16 nebo 17 nebo

b)        práva státu, ve kterém má osoba činící toto prohlášení obvyklý pobyt.

Článek 21

Zvláštní pravidla pro jmenování a pravomoci správce dědictví v určitých situacích

1.        Stanoví-li právo členského státu, jehož soudy jsou příslušné k rozhodování o dědictví na základě tohoto nařízení, že ustavení správce dědictví je povinné nebo je povinné na vyžádání, a je-li právo rozhodné cizím právem, mohou soudy tohoto členského státu, u nichž bylo zahájeno řízení, ustavit jednoho či více správců dědictví na základě vlastního práva za podmínek, jež jsou stanoveny v tomto článku.

Správci ustavení podle tohoto odstavce jsou osoby oprávněné vykonávat závěť zůstavitele nebo spravovat pozůstalost na základě práva rozhodného pro dědění. V případě, že toto právo neumožňuje správu dědictví osobou, jež není oprávněnou osobou, mohou soudy členského státu, v němž má být správce ustaven, jmenovat třetího správce podle vlastního práva, pokud to vlastní právo ukládá a pokud existuje vážný střet zájmů mezi oprávněnými osobami nebo mezi oprávněnými osobami na jedné straně a věřiteli či jinými osobami, které se zaručily za dluhy zůstavitele, na straně druhé, neschopnost oprávněných osob dosáhnout dohody o správě dědictví nebo pokud je dědictví, jež má být spravováno, komplexní kvůli povaze majetku.

           Správci ustavení podle tohoto odstavce jsou jediné osoby oprávněné k výkonu pravomocí uvedených v odstavcích 2 a 3.

2.        Osoby, které byly podle odstavce 1 ustanoveny správci, jsou oprávněny ke správě dědictví. Tuto správu mohou vykonávat na základě práva rozhodného pro dědictví. Soud, který správce ustavuje, může ve svém rozhodnutí stanovit zvláštní podmínky výkonu těchto pravomocí v souladu s právem rozhodným pro dědictví.

V případě, že právo rozhodné pro dědění nestanoví dostatečné pravomoci pro účely ochrany majetku tvořícího pozůstalost nebo ochrany práv věřitelů či jiných osob, které se zaručily za dluhy zůstavitele, může soud, který správce ustavuje, povolit správci (správcům) zbytkově vykonávat pravomoc správce majetku stanovenou v právu tohoto členského státu a ve svém rozhodnutí stanovit zvláštní podmínky výkonu této pravomoci v souladu s tímto právem.

Správci, kteří přijímají opatření na základě zbytkové pravomoci však dodržují právo rozhodné pro dědění, pokud jde o převod vlastnictví k majetku, který tvoří pozůstalost, právní odpovědnost za dluhy váznoucí na dědictví, práva oprávněných osob, případně i včetně práva přijmout či odmítnout dědictví a práv vykonavatele závěti pozůstalého.

3.        Aniž je dotčen odstavec 2, může soud, který ustavuje jednoho nebo více správců podle odstavce 1, ve výjimečných případech, kdy je právem rozhodným pro dědictví právo třetího státu, rozhodnout, že těmto správcům svěří všechny pravomoci spojené se správou podle práva členského státu, v němž jsou ustaveni.

Správci však při výkonu příslušných pravomocí musí především respektovat určení oprávněných osob a dodržovat jejich dědická práva, včetně jejich práva na povinný dědický podíl nebo nároku vůči pozůstalosti či dědicům podle práva rozhodného pro dědění.

Článek 22Zvláštní

omezující pravidla týkající se či ovlivňující dědění v souvislosti s některými aktivy

Pokud právo státu, ve kterém se nacházejí některé nemovitosti, podniky nebo další zvláštní kategorie majetku, obsahuje zvláštní pravidla, která z ekonomických, rodinných či společenských důvodů stanoví omezení týkající se či ovlivňující dědění tohoto majetku, použijí se tato zvláštní pravidla na dědění, pokud jsou podle práva tohoto státu použitelná nezávisle na právu rozhodném pro dědění.

Článek 22aPřizpůsobení věcných práv

Dovolává-li se určitá osoba věcného práva, které jí náleží na základě práva rozhodného pro dědění, a dané věcné právo neexistuje v rámci práva členského státu, v němž se tohoto práva dovolává, je toto věcné právo podle potřeby a v možném rozsahu přizpůsobeno nejbližšímu rovnocennému věcnému právu v rámci právního řádu daného státu, přičemž jsou zohledněny cíle a zájmy, které toto konkrétní věcné právo sleduje, jakož i účinky, jež jsou s ním spojeny.

Článek 23Osoby současně zemřelé

Pokud dvě nebo více osob, v jejichž případě se dědění řídí rozdílnými právními předpisy, zemřou za podmínek, v nichž není jisté pořadí jejich úmrtí, a pokud tyto právní předpisy upravují situaci rozdílně nebo ji neupravují vůbec, žádný z těchto zůstavitelů nemá dědická práva vůči druhému či druhým.

Článek 24

Pozůstalost bez dědiců

Pokud podle práva rozhodného pro dědění podle tohoto nařízení neexistuje pro žádný majetek ani dědic, ani odkazovník podle pořízení pro případ smrti, ani žádná fyzická osoba není dědicem ze zákona, použití takto určeného práva nevylučuje právo členského státu nebo subjektu určeného daným členským státem za tímto účelem ujmout se podle práva tohoto státu vlastnictví majetku z dědictví, který se nachází na jeho území, mají-li věřitelé právo nárokovat uspokojení svých pohledávek z majetku, který tvoří dědictví jako celek.

▌

Článek 26

Zpětný odkaz

1.      Použitím práva třetího státu určeného na základě tohoto nařízení se rozumí použití právních norem platných v tomto státu včetně jeho norem mezinárodního práva soukromého, pokud odkazují:

         a)          na právo některého členského státu, nebo

         b)          na právo jiného třetího státu, který by uplatnil své vlastní právo.

2.      Zpětný odkaz se neuplatní v souvislosti s právem uvedeným v čl. 16 odst. 2, článku 17, článku 19d, čl. 20 písm. b) a článku 22.

Článek 27Veřejný pořádek

(ordre public)

▌Použití některého ustanovení práva kteréhokoli státu určeného na základě tohoto nařízení může být odmítnuto pouze v případě, že by bylo zjevně neslučitelné s veřejným pořádkem (ordre public) místa soudu. ▌    

Článek 28Státy s více právními systémy

– kolize právních norem z hlediska územního

1.        Pokud právo určené na základě tohoto nařízení je právem státu, který je složen z více územních jednotek, z nichž každá má vlastní právní normy upravující dědění, určí se příslušná územní jednotka, jejíž právní normy se uplatní, na základě vnitrostátních kolizních právních předpisů daného státu.

2.        V případě neexistence daných vnitrostátních kolizních právních předpisů:

a)        jakýkoli odkaz na právo státu uvedeného v odstavci 1 je pro účely stanovení práva rozhodného na základě ustanovení odkazujících na obvyklý pobyt zůstavitele odkazem na právo územní jednotky, v níž měl zůstavitel obvyklý pobyt v době úmrtí;

b)        jakýkoli odkaz na právo státu uvedeného v odstavci 1 je pro účely stanovení práva rozhodného na základě ustanovení odkazujících na státní příslušnost zůstavitele odkazem na právo územní jednotky, k níž měl zůstavitel v době úmrtí nejužší vztah;

c)        jakýkoli odkaz na právo státu uvedeného v odstavci 1 je pro účely stanovení práva rozhodného na základě jiných ustanovení, podle nichž jsou hraničními určovateli jiné prvky, odkazem na právo územní jednotky, v níž se příslušný prvek nachází.

2a.      Bez ohledu na odstavec 2 je jakýkoli odkaz na právo státu uvedeného v odstavci 1 pro účely stanovení příslušného práva podle článku 19d, v případě neexistence vnitrostátních kolizních právních předpisů v tomto státě, odkazem na právo územní jednotky, k níž měl zůstavitel nebo osoby, jejichž dědictví se týká dědická smlouva, nejužší vztah.

Článek 28aStáty s více právními systémy - kolize právních norem z hlediska osobního

V souvislosti se státem, ve kterém dva nebo více právních systémů nebo souborů pravidel použitelných pro různé kategorie osob upravují dědění, se odkazem na právo tohoto státu rozumí odkaz na právní systém nebo soubor pravidel, který je určen platnými pravidly tohoto státu. Neexistují-li taková pravidla, použije se právní systém nebo soubor pravidel, k němuž měl zůstavitel nejužší vztah.

Článek 28b

Nepoužití tohoto nařízení v případě vnitrostátní kolize právních norem

Členský stát, který má více územních jednotek, z nichž každá má vlastní právní normy upravující dědění, není povinen uplatňovat toto nařízení při kolizích právních předpisů, jež se týkají výhradně těchto jednotek.

Kapitola IVUznávání

, vykonatelnost a výkon rozhodnutí

Článek 29

Uznávání ▌

1.        Rozhodnutí vydaná ▌v některém členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení.

2.        Stane-li se sporným, zda rozhodnutí má být uznáno, může každá strana, která uplatňuje uznání jako hlavní věc v daném sporu, v řízení podle článků 33b až 33o navrhnout, že soudní rozhodnutí má být uznáno.

3.        Je-li otázka uznání rozhodnutí vznesena u soudu členského státu jako předběžná otázka, může o ní tento soud rozhodnout.

Článek 30Důvody pro neuznání

Rozhodnutí se neuzná▌:

a)        je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem (ordre public) členského státu, v němž se o uznání žádá ▌;

b)        jestliže odpůrci, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost;

c)        jestliže je neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení v téže věci mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se o uznání žádá,

d)        je-li neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetím státě v řízení mezi týmiž stranami a pro tentýž nárok, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v členském státě, v němž se o uznání žádá.

Článek 31Vyloučení přezkumu

▌ve věci samé

▌ Rozhodnutí vydané v členském státě nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.

Článek 32Přerušení řízení o 

uznání

Soud členského státu, v němž se žádá o uznání rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, může řízení přerušit, jestliže byl proti rozhodnutí podán řádný opravný prostředek ve členském státě původu.

Článek 33Vykonatelnost

▌

Rozhodnutí vydaná v některém členském státě a vykonatelná v tomto státě jsou vykonatelná v jiných členských státech, pokud tam byla na žádost kterékoli zúčastněné strany prohlášena vykonatelnými v souladu s postupem stanoveným v článcích 33b až 33o.

Článek 33aUrčení bydliště

Pro posouzení pro účely řízení podle článků 33b až 33o, zda má strana řízení bydliště na území členského státu výkonu, použije soud, u nějž bylo řízení zahájeno, právo tohoto státu.

Článek 33bPříslušnost místních soudů

1.      Návrh na prohlášení vykonatelnosti se podává u soudu nebo příslušného orgánu členského státu výkonu, o kterém tento členský stát informoval Komisi v souladu s článkem 46a.

2.        Místní příslušnost se určuje podle bydliště strany, vůči níž je výkon navrhován, nebo podle místa výkonu.

Článek 33cPostup

1.      Postup pro podání návrhu se řídí právem členského státu výkonu.

2.      Navrhovatel není povinen mít v členském státě výkonu ani poštovní adresu, ani pověřeného zástupce.

3.      K návrhu musí být přiloženy tyto dokumenty:

a)         jedno vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro uznání jeho pravosti;

b)         potvrzení vydané soudem nebo příslušným orgánem členského státu původu za použití formuláře, který bude vytvořen v souladu s poradním postupem uvedeným v čl. 48 odst. 2, aniž je dotčen článek 33d.

Článek 33dNepředložení potvrzení

1.  Pokud není předloženo potvrzení uvedené v čl. 33c odst. 3 písm. b), může soud nebo příslušný orgán určit lhůtu pro jeho předložení, přijmout rovnocennou písemnost nebo, pokud nepovažuje za potřebné další objasnění, jeho předložení prominout.

2.  Na požádání soudu nebo příslušného orgánu je třeba předložit překlad takových písemností. Překlad musí být vyhotoven osobou oprávněnou k překladatelské činnosti v některém z členských států.

Článek 33eProhlášení vykonatelnosti

Rozhodnutí se prohlásí za vykonatelné bez přezkumu podle článku 30, jakmile jsou splněny formální náležitosti uvedené v článku 33c. Strana, vůči níž je výkon navrhován, není v této části řízení oprávněna činit k návrhu jakákoli podání.

Článek 33fSdělení rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti

1.      Rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti se bez odkladu sdělí navrhovateli postupem stanoveným právem členského státu výkonu.

2.      Prohlášení vykonatelnosti se doručí straně, vůči níž je výkon navrhován, spolu s rozhodnutím, pokud jí toto ještě nebylo doručeno.

Článek 33gOpravný prostředek proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti

1.      Proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti může kterákoli strana podat opravný prostředek.

2.      Opravný prostředek se podává u soudu, o kterém dotyčný členský stát informoval Komisi v souladu s článkem 46a.

3.      Opravný prostředek se projednává v souladu s předpisy upravujícími sporná řízení.

4.      Jestliže se strana, vůči níž je výkon navrhován, neúčastní řízení o opravném prostředku zahájeného navrhovatelem u odvolacího soudu, použije se článek 12, i když strana, vůči níž je výkon navrhován, nemá bydliště v žádném členském státě.

5.      Opravný prostředek proti prohlášení vykonatelnosti musí být podán ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto prohlášení. Má-li strana, vůči níž je výkon navrhován, bydliště v jiném členském státě, než ve kterém bylo prohlášení vykonatelnosti vydáno, činí lhůta pro podání opravného prostředku 60 dní a počíná běžet dnem doručení prohlášení vykonatelnosti straně, vůči níž je výkon navrhován, osobně nebo do místa jejího pobytu. Prodloužení této lhůty z důvodu vzdálenosti je vyloučeno.

Článek 33hPostup pro napadení rozhodnutí o opravném prostředku

Rozhodnutí o opravném prostředku může být napadeno pouze opravnými prostředky, které dotyčný členský stát sdělil Komisi v souladu s článkem 46a.

Článek 33iZamítnutí či zrušení prohlášení vykonatelnosti

Soud, u něhož byl opravný prostředek podle článku 33g nebo článku 33h podán, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti pouze na základě důvodů uvedených v článku 30. Rozhodnutí soud vydá neprodleně.

Článek 33jPřerušení řízení

Soud, u něhož byl podán opravný prostředek podle článku 33g nebo článku 33h, přeruší  na návrh strany, vůči níž je výkon navrhován, řízení, jestliže je odložena vykonatelnost rozhodnutí v členském státě, v němž bylo vydáno, z důvodu podání opravného prostředku.

Článek 33kPředběžná a zajišťovací opatření

1.      Musí-li být rozhodnutí uznáno v souladu s tímto oddílem, není navrhovatel omezen v podávání návrhů na přijetí předběžných nebo zajišťovacích opatření v souladu s právem členského státu výkonu, aniž by bylo nezbytné prohlášení vykonatelnosti podle článku 33e.

2.      Prohlášení vykonatelnosti s sebou ze zákona nese možnost učinit zajišťovací opatření.

3.      Dokud běží lhůta k podání opravného prostředku proti prohlášení vykonatelnosti stanovená v čl. 33g odst. 5 a dokud není o tomto opravném prostředku rozhodnuto, nesmí být učiněna jiná opatření než opatření k zajištění majetku strany, vůči níž je výkon navrhován.

Článek 33lČástečná vykonatelnost

1.      Bylo-li vydáno rozhodnutí o více nárocích uplatněných v návrhu a nemůže-li být prohlášení vykonatelnosti vydáno v plném rozsahu, vydá soud nebo příslušný orgán prohlášení vykonatelnosti pro jeden nebo více těchto nároků.

2.      Navrhovatel může požádat, aby bylo prohlášení vykonatelnosti omezeno pouze na část nároků vyplývajících z rozhodnutí.

Článek 33mPrávní pomoc

Navrhovatel, jemuž se v členském státě původu dostává výhod úplné nebo částečné bezplatné právní pomoci nebo který je osvobozen od úhrady nákladů nebo výdajů, požívá v řízení podle tohoto oddílu nejvýhodnější právní pomoci nebo nejširšího osvobození od úhrady nákladů a výdajů podle práva členského státu výkonu.

Článek 33nŽádná jistota, kauce či vklad

Po straně, která v jednom členském státě navrhuje uznání, vykonatelnost nebo výkon rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, nesmí být na základě skutečnosti, že je cizím státním příslušníkem nebo že nemá bydliště nebo pobyt v členském státě, v němž se výkon navrhuje, požadována žádná jistota, kauce či vklad, jakkoli označené.

Článek 33oBezplatnost

V řízení o prohlášení vykonatelnosti nemůže být ve státě výkonu vybírán žádný poplatek stanovený podle hodnoty předmětu sporu.

Kapitola V

Úřední listiny a soudní smíry

Článek 34

Přijímání úředních listin

1.        Veřejná listina vyhotovená v jednom členském státě má v jiném členském státě stejné důkazní účinky jako ve státě původu, popřípadě účinky co nejvíce srovnatelné, pokud to v dotčeném členském státě není zjevně v rozporu s veřejným pořádkem (ordre public).

Osoba, jež má v úmyslu použít veřejnou listinu v jiném členském státě, může požádat orgán, který listinu vyhotovil v členském státě původu, aby vyplnil formulář, který bude vytvořen v souladu s poradním postupem uvedeným v čl. 48 odst. 2, a popsal v něm důkazní účinky, které daná veřejná listina vyvolává v členském státě původu.

2.        Jakékoli napadení pravosti veřejné listiny se provede u soudu členského státu původu a rozhodne se o něm podle práva tohoto státu. Veřejná listina, která byla napadena, nevyvolává do rozhodnutí příslušného soudu žádné důkazní účinky v jiném členském státě.

3.       Jakékoli napadení právních aktů nebo právních vztahů zapsaných ve veřejné listině se provede u soudů příslušných podle tohoto nařízení a rozhodne se o něm podle práva rozhodného podle kapitoly III. Veřejná listina, která byla napadena, nevyvolává do rozhodnutí příslušného soudu žádné důkazní účinky v jiném členském státě, než je členský stát původu, pokud jde o napadenou část.

4.        Je-li u soudu členského státu vznesena předběžná otázka související s právními akty nebo právními vztahy zapsanými ve veřejné listině pořízené v dědických záležitostech, může o ní tento soud rozhodnout.

Článek 35 Vykonatelnost veřejných listin

1.        Veřejná listina, která je vykonatelná v ▌členském státě původu, se prohlásí za vykonatelnou v jiném členském státě na návrh kterékoli zúčastněné strany v souladu s postupem stanoveným v článcích 33b až 33o.

1a.      Pro účely čl. 33c odst. 3 písm. b) vydá orgán, který veřejnou listinu vyhotovil, na návrh kterékoli zúčastněné strany potvrzení za použití formuláře, který bude vytvořen v souladu s poradním postupem uvedeným v čl. 48 odst. 2.

2.        Soud, ke kterému je podán opravný prostředek podle článku 33g nebo článku 33h, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti jen tehdy, pokud by výkon této veřejné listiny byl zjevně v rozporu s veřejným pořádkem (ordre public) členského státu výkonu.

Článek 35a Vykonatelnost soudních smírů

1.        Soudní smír, který je vykonatelný v členském státě původu, se prohlásí za vykonatelný v jiném členském státě na návrh kterékoli zúčastněné strany v souladu s postupem stanoveným v článcích 33b až 33o.

1a.      Pro účely čl. 33c odst. 3 písm. b) vydá soud, který smír schválil nebo před nímž byl smír uzavřen, na návrh kterékoli zúčastněné strany potvrzení za použití formuláře, který bude vytvořen v souladu s poradním postupem uvedeným v čl. 48 odst. 2.

2.        Soud, ke kterému je podán opravný prostředek podle článku 33g nebo článku 33h, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti jen tehdy, pokud by výkon soudního smíru byl zjevně v rozporu s veřejným pořádkem (ordre public) členského státu výkonu.

Kapitola VIEvropské dědické osvědčení

Článek 36 Vytvoření evropského dědického osvědčení

1.      Toto nařízení zavádí evropské dědické osvědčení (dále jen „osvědčení“), které se bude vydávat za účelem použití v jiném členském státě a bude vyvolávat účinky uvedené v článku 42.

2.      Použití ▌osvědčení není povinné.

2a.    Osvědčení nenahrazuje ▌vnitrostátní dokumenty používané ve členských státech pro obdobné účely. Osvědčení, které již bylo vydáno za účelem použití v jiném členském státě, nicméně vyvolává účinky uvedené v článku 42 i v členském státě, jehož orgány jej vydaly v souladu s touto kapitolou.

Článek 36aÚčel osvědčení

1.        Účelem osvědčení je jeho využití ze strany dědiců a odkazovníků majících přímá práva k dědictví a vykonavatelů závětí nebo správců pozůstalosti, kteří v jiném členském státě potřebují prokázat svůj status nebo vykonávat buď svá práva jako dědicové či odkazovníci, nebo své pravomoci jako vykonavatelé závětí či správci pozůstalosti.

2.        Osvědčení může být zejména použito k prokázání jednoho nebo více z těchto konkrétních prvků:

a)        statusu nebo práv jednotlivých dědiců, popřípadě jednotlivých odkazovníků uvedených v osvědčení a jejich příslušných podílů na pozůstalosti;

b)        přidělení konkrétní položky nebo položek, které jsou součástí pozůstalosti, dědici či dědicům, popřípadě odkazovníku či odkazovníkům uvedeným v osvědčení;

c)        pravomoci osob uvedených v osvědčení vykonat závěť či spravovat pozůstalost.

Článek 37 Pravomoc vydat osvědčení

▌

Osvědčení se vydává v členském státě, jehož soudy jsou příslušné podle článků 4, 5c, 6 nebo 6a. Vydávajícím orgánem je:

a)        soud ve smyslu definice v čl. 2 odst. 2, nebo

b)        jiný orgán, který má podle vnitrostátního práva pravomoc zabývat se dědickými záležitostmi.

Článek 38

Žádost o osvědčení

▌Žádost o osvědčení

-1.     Osvědčení se vydává na žádost kterékoli osoby uvedené v čl. 36a odst. 1 (dále jen „žadatel“).

-1a.   Pro účely podání žádosti může žadatel využít formulář, který bude vytvořen v souladu s poradním postupem uvedeným v čl. 48 odst. 2.

1.      Žádost musí obsahovat níže uvedené informace, pokud má žadatel takové informace k dispozici a jsou pro vydávající orgán nezbytné k tomu, aby mohl osvědčit prvky požadované žadatelem, přičemž, aniž je dotčen čl. 40 odst. 1a, se spolu s žádostí předkládají veškeré relevantní dokumenty, a to v originále nebo kopii, jež splňují podmínky nezbytné pro ověření pravosti:

a)        údaje o zůstaviteli: příjmení (případně rodné příjmení), jméno (jména), pohlaví, datum a místo narození, stav, státní příslušnost, identifikační číslo (pokud existuje), adresa v době úmrtí, datum a místo úmrtí;

b)        údaje o žadateli: příjmení (případně rodné příjmení), jméno (jména), pohlaví, datum a místo narození, stav, státní příslušnost, identifikační číslo (pokud existuje), adresa ▌a vztah k zůstaviteli, pokud existoval;

ba)      údaje o případném zástupci žadatele: příjmení (případně rodné příjmení), jméno (jména), adresa a způsobilost k zastupování;

bb)      údaje o manželovi/manželce či partnerovi/partnerce zůstavitele, popřípadě o bývalých manželech/manželkách či bývalých partnerech/partnerkách: příjmení (případně rodné příjmení), jméno (jména), pohlaví, datum a místo narození, stav, státní příslušnost, identifikační číslo (pokud existuje) a adresa;

bc)      údaje o dalších případných oprávněných osobách na základě pořízení pro případ smrti nebo ze zákona: příjmení, jméno (jména) nebo název organizace, případné identifikační číslo a adresa;

bd)      zamýšlený účel osvědčení v souladu s článkem 36a;

be)      případně kontaktní údaje soudu nebo jiného příslušného orgánu, který se zabývá nebo zabýval dědickým případem jako takovým;

c)        prvky, na nichž žadatel odpovídajícím způsobem zakládá své nárokované právo na dědictví jako oprávněná osoba nebo právo vykonávat závěť zůstavitele nebo právo spravovat majetek zůstavitele;

ca)      údaj o tom, zda zůstavitel učinil pořízení pro případ smrti ▌; není-li přiložen originál ani kopie, údaj o místě, kde se originál nachází;

▌

e)        údaj o tom, zda zůstavitel uzavřel manželskou smlouvu nebo smlouvu související se vztahem, který by mohl mít obdobné účinky jako manželství; není-li přiložen originál ani kopie této smlouvy, údaj o místě, kde se originál nachází;

ea)      údaj o tom, zda některá z oprávněných osob učinila prohlášení ohledně přijetí, popřípadě odmítnutí dědictví;

f)         prohlášení o tom, že podle nejlepšího vědomí žadatele neprobíhá žádný spor ohledně prvků, o jejichž osvědčení žádá;

fa)      jakékoli další informace, jež žadatel považuje za užitečné pro účely vydání osvědčení.

▌

Článek 40

Přezkoumání žádosti

1.      Vydávající orgán po obdržení žádosti ověří informace, prohlášení, listiny a další důkazní prostředky, které žadatel poskytl. Provede z vlastního podnětu šetření nezbytná pro ověření, pokud to stanoví nebo umožňuje jeho vlastní právo, nebo žadatele vyzve k poskytnutí jakéhokoli dalšího důkazu, který považuje za nezbytný.

1a.    Pokud žadatel nebyl u příslušných dokumentů schopen předložit kopie, které splňují podmínky pro ověření pravosti, může vydávající orgán rozhodnout, že přijme jinou formu důkazů.

1b.    Pokud tak stanoví jeho vlastní právní předpisy a za splnění podmínek v nich uvedených, může vydávající orgán požadovat, aby byla prohlášení učiněna pod přísahou nebo místopřísežným prohlášením namísto přísahy.

▌

2a.    Vydávající orgán podnikne veškeré kroky nezbytné k tomu, aby všechny oprávněné osoby byly informovány o žádosti o osvědčení. Je-li to nezbytné pro zjištění prvků, jež mají být osvědčeny, vyslechne zúčastněné osoby a případné vykonavatele nebo správce a zveřejní oznámení, jejichž cílem je umožnit dalším možným oprávněným osobám uplatnění jejich práv k dědictví.

3.      Pro účely tohoto článku poskytne na žádost příslušný orgán jednoho členského státu vydávajícímu orgánu jiného členského státu informace uchovávané zejména v katastrech nemovitostí, matrikách a rejstřících, které uchovávají listiny a skutečnosti významné pro dědění nebo úpravu majetkových poměrů v manželství nebo v obdobných majetkových režimech zůstavitele, pokud by byl oprávněn takové informace podle vnitrostátního práva poskytnout jinému vnitrostátnímu orgánu.

Článek 40aVydávání osvědčení

1.        Vydávající orgán vydá osvědčení neprodleně v souladu s postupem stanoveným v této kapitole, pokud prvky, které mají být osvědčeny, byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní položky. Použije k tomu formulář, který bude vytvořen v souladu s poradním postupem uvedeným v čl. 48 odst. 2. Vydávající orgán osvědčení nevydá, zejména pokud:

a)        prvky, jež mají být osvědčeny, byly napadeny, nebo

b)        by osvědčení nebylo v souladu s rozhodnutím, které se vztahuje na stejné prvky.

2.        Vydávající orgán přijme veškeré kroky nezbytné k tomu, aby oprávněné osoby byly informovány o vydání osvědčení.

Článek 41 Obsah osvědčení

▌

2.      ▌Osvědčení obsahuje následující informace v míře požadované pro účel, za nímž je osvědčení vydáváno:

a)          název a adresa vydávajícího orgánu;

aa)       referenční číslo spisu;

ab)       prvky ▌, na jejichž základě má vydávající orgán za to, že je příslušný k vydání osvědčení ▌;

ac)        datum vydání;

ad)       údaje o žadateli: příjmení (případně rodné příjmení), jméno (jména), pohlaví, datum a místo narození, stav, státní příslušnost, identifikační číslo (pokud existuje), adresa a vztah k zůstaviteli, pokud existoval;

b)         údaje o zůstaviteli: příjmení (případně rodné příjmení), jméno (jména), pohlaví, datum a místo narození, stav, státní příslušnost, identifikační číslo (pokud existuje), adresa v době úmrtí, datum a místo úmrtí;

ba)       údaje o oprávněných osobách: příjmení (případně rodné příjmení), jméno (jména) a případné identifikační číslo;

c)          informace ohledně manželské smlouvy uzavřené zůstavitelem, popřípadě smlouvy uzavřené zůstavitelem a související se vztahem, který má podle platných právních předpisů obdobné účinky jako manželství; dále pak informace o úpravě majetkových poměrů v manželství nebo obdobném majetkovém režimu;

d)         právo rozhodné pro dědění a prvky, na jejichž základě bylo toto právo stanoveno;

e)          informace o tom, zda se jedná o dědění ze zákona, nebo ze závěti na základě pořízení pro případ smrti, a to včetně informací ohledně prvků zakládajících práva nebo pravomoci dědiců, odkazovníků, vykonavatelů závětí a správců pozůstalosti;

▌

g)          případně u každé oprávněné osoby informace o povaze přijetí nebo odmítnutí dědictví;

h)          ▌ příslušný podíl každého z dědiců a případně seznam práv nebo majetku příslušejících jednotlivým dědicům;

i)           seznam práv nebo majetku příslušejících jednotlivým odkazovníkům ▌;

j)          omezení práv dědice (dědiců) a případně odkazovníka (odkazovníků) podle práva rozhodného pro dědění nebo podle pořízení pro případ smrti;

k)         pravomoci vykonavatele závěti nebo správce pozůstalosti a omezení těchto pravomocí podle práva rozhodného pro dědění nebo podle pořízení pro případ smrti.

Článek 42 Účinky osvědčení

1.      ▌ Osvědčení vyvolává účinky ve všech členských státech, aniž by se vyžadoval jakýkoli zvláštní postup.

2.      Předpokládá se, že osvědčení pravdivě dokládá prvky, které byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvky. Předpokládá se, že osoba uvedená v osvědčení jako dědic, odkazovník, vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti, je v postavení uvedeném v osvědčení nebo disponuje tam uvedenými právy či pravomocemi, přičemž uvedená práva nebo pravomoci nejsou předmětem jiných podmínek nebo omezení, než stanoví samotné osvědčení.

3.      Každá osoba, která na základě informací osvědčených v osvědčení vyplatí či předá majetek osobě uvedené v osvědčení jako osoba oprávněná k přijetí platby či majetku, se považuje za osobu, jež uzavřela transakci s osobou oprávněnou k přijetí platby či majetku, ledaže jí bylo známo, že obsah osvědčení neodpovídá skutečnosti, nebo o tomto rozporu se skutečností nevěděla z důvodu hrubé nedbalosti.

4.      Pokud určitá osoba uvedená v osvědčení jako osoba, jež smí nakládat s majetkem z pozůstalosti, s tímto majetkem nakládá ve prospěch jiné osoby, má se za to, že tato jiná osoba uzavřela transakci s osobou oprávněnou nakládat s dotčeným majetkem, pokud jednala na základě informací osvědčených v osvědčení, ledaže jí bylo známo, že obsah osvědčení neodpovídá skutečnosti, nebo o tomto rozporu se skutečností nevěděla z důvodu hrubé nedbalosti.

5.      Osvědčení představuje platný dokument k ▌ zápisu majetku z pozůstalosti do příslušného rejstříku členského státu, aniž je dotčen čl. 1 odst. 3 písm. j) a ja).

Článek 42aOvěřené kopie osvědčení

1.      Vydávající orgán si ponechá originál osvědčení ▌ a vydá jednu nebo více ověřených kopií žadateli a jakékoli osobě, která prokáže oprávněný zájem.

1a.    Vydávající orgán vede pro účely čl. 43 odst. 3 a čl. 44a odst. 2 seznam osob, jimž byly vystaveny ověřené kopie podle odstavce 1.

2.      Vydané ověřené kopie jsou platné po omezenou dobu šesti měsíců, což se uvede v ověřené kopii vyznačením doby platnosti. Ve výjimečných a náležitě zdůvodněných případech může vydávající orgán rozhodnout o prodloužení doby platnosti. Jakmile toto období uplyne, musí každá osoba disponující ověřenou kopií k tomu, aby mohla osvědčení použít pro účely uvedené v článku 36a, požádat o prodloužení doby platnosti ověřené kopie nebo požádat vydávající orgán o novou ověřenou kopii ▌.

Článek 43 Oprava,

změna nebo stažení osvědčení

-1.     V případě výskytu formální chyby vydávající orgán na žádost kterékoli osoby, která prokáže oprávněný zájem, nebo z vlastního podnětu toto osvědčení opraví.

2.      Vydávající orgán na žádost kterékoli osoby, která prokáže oprávněný zájem, nebo, je-li to možné dle vnitrostátního práva, z vlastního podnětu změní nebo stáhne osvědčení, pokud bylo zjištěno, že toto osvědčení nebo jeho jednotlivé prvky neodpovídají skutečnosti.

▌

3.        Vydávající orgán všechny osoby, jimž byly podle čl. 42a odst. 1 vydány ověřené kopie původního osvědčení, neprodleně uvědomí o jakékoli opravě, změně nebo stažení tohoto osvědčení.

Článek 44

Opravné prostředky

1.        Rozhodnutí přijatá vydávajícím orgánem podle článku 40a může napadnout každá osoba oprávněná k podání žádosti o osvědčení.

           Rozhodnutí přijatá vydávajícím orgánem podle článku 43 a čl. 44a odst. 1 písm. a) může napadnout každá osoba, která prokáže oprávněný zájem.

           Opravný prostředek se podává u soudního orgánu v členském státě vydávajícího orgánu v souladu s právními předpisy daného státu.

2.        Pokud je v důsledku napadení uvedeného v odstavci 1 zjištěno, že vydané osvědčení neodpovídá skutečnosti, příslušný soudní orgán osvědčení opraví, změní nebo stáhne, popřípadě zajistí, aby jej opravil, změnil nebo stáhl vydávající orgán.

           Pokud je v důsledku napadení uvedeného v odstavci 1 prokázáno, že odmítnutí vydat osvědčení bylo neodůvodněné, osvědčení vydá příslušný soudní orgán, nebo zajistí, aby vydávající orgán věc přehodnotil a vydal nové rozhodnutí.

Článek 44aPozastavení účinků osvědčení

1.        Účinky osvědčení mohou být pozastaveny:

a)       vydávajícím orgánem na žádost kterékoli osoby, která prokáže oprávněný zájem, a to do rozhodnutí o změně nebo stažení osvědčení podle článku 43, nebo

b)       soudním orgánem na žádost kterékoli osoby oprávněné na základě článku 44 k napadení rozhodnutí přijatého vydávajícím orgánem, a to až do rozhodnutí o opravném prostředku.

2.        Vydávající nebo soudní orgán všechny osoby, jimž byly podle čl. 42a odst. 1 vydány ověřené kopie původního osvědčení, neprodleně uvědomí o jakémkoli pozastavení účinků tohoto osvědčení.

           Po dobu pozastavení účinků osvědčení nelze vydávat další jeho ověřené kopie.

Kapitola VII

Obecná a závěrečná ustanovení

Článek 44b

Legalizace nebo obdobný formální požadavek

V rámci tohoto nařízení se u dokumentů vydaných v členských státech nevyžaduje legalizace či obdobná formální náležitost.

Článek 45 Vztah ke stávajícím mezinárodním úmluvám

1.      Tímto nařízením není dotčeno uplatňování mezinárodních úmluv, jejichž smluvními stranami je v okamžiku přijetí tohoto nařízení jeden nebo více členských států a které se týkají oblastí upravených tímto nařízením ▌.

         Zejména pak členské státy, jež jsou smluvními stranami Haagské úmluvy ze dne 5. října 1961 o kolizních právních předpisech týkajících se formy závěti, používají pro formální platnost závětí a spojených závětí i nadále namísto článku 19d tohoto nařízení ustanovení uvedené úmluvy.

2.      Aniž je dotčen odstavec 1, toto nařízení má ve vzájemných vztazích členských států přednost před úmluvami uzavřenými výlučně mezi dvěma nebo více z nich, a to v rozsahu, ve kterém se tyto úmluvy týkají oblastí upravených tímto nařízením ▌.

2a.  Toto nařízení nebrání uplatňování úmluvy z 19. listopadu 1934 mezi Dánskem, Finskem, Islandem, Norskem a Švédskem o ustanoveních mezinárodního práva soukromého ve věcech dědění, závětí a správy pozůstalostí ve znění revize, která byla provedena mezivládní dohodou uvedených států ze dne [datum] 2012, a to ze strany členských států, jež jsou stranami dané úmluvy, a v rozsahu, v němž tato úmluva stanoví:

a)           pravidla týkající se procesních aspektů správy pozůstalosti ve smyslu definice uvedené v úmluvě a související pomoc ze strany orgánů států, které jsou stranami úmluvy, a

b)           zjednodušené a rychlejší postupy uznání a výkonu rozhodnutí v dědických záležitostech.

Článek 45aVztah k nařízení Rady (ES) č. 1346/2000

Toto nařízení nemá vliv na uplatňování nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení

        Úř. věst. L 160, 30.6.2000, s. 1.

Článek 46 Zveřejňované informace

Členské státy poskytují za účelem zpřístupnění daných informací v rámci Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci Komisi krátké shrnutí svých vnitrostátních právních předpisů a postupů vztahujících se k dědění, včetně informací o druhu orgánu příslušného v dědických záležitostech a informací o druhu orgánu příslušného k přijímání prohlášení o přijetí či odmítnutí dědictví, odkazu nebo povinného dědického podílu dle článku 8.

Členské státy rovněž poskytnou informativní přehledy, v nichž budou uvedeny všechny dokumenty a informace obvykle potřebné k zápisu nemovitého majetku, který se nachází na jejich území.

Členské státy tyto informace neustále aktualizují.

Článek 46a

Informace o kontaktních údajích a postupech

1.      K […]

        Úř. věst.: 9 měsíců přede dnem použitelnosti nařízení.

a)        názvy a kontaktní údaje soudů nebo orgánů příslušných pro rozhodování o návrzích na prohlášení vykonatelnosti podle čl. 33b odst. 1 a o opravných prostředcích proti rozhodnutím o těchto návrzích podle čl. 33g odst. 2;

b)        opravné prostředky uvedené v článku 33h;

c)        příslušné informace o orgánech příslušných k vydávání osvědčení podle článku 37; a dále

d)        opravné prostředky uvedené v článku 44.

Členské státy sdělí Komisi jakékoli následné změny těchto informací.

2.      Informace sdělené v souladu s odstavcem 1 zveřejní Komise v Úředním věstníku Evropské unie, s výjimkou adres a dalších kontaktních údajů soudů a orgánů uvedených v písmeni a).

3.      Všechny informace sdělené v souladu s odstavcem 1 Komise zveřejňuje za použití jakéhokoliv dalšího vhodného prostředku, zejména prostřednictvím Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci.

Článek 47

Stanovení a následné změny seznamu uvedeného v čl. 2 odst. 2

1.        Komise na základě informací členských států stanoví seznam ostatních orgánů a právních odborníků podle čl. 2 odst. 2.

2.      Členské státy oznámí Komisi všechny následné změny tohoto seznamu. Komise seznam odpovídajícím způsobem změní.

3.      Komise zveřejní seznam a všechny následné změny v Úředním věstníku Evropské unie.

4.      Všechny informace sdělené v souladu s odstavci 1 a 2 Komise zpřístupní veřejnosti za použití jakéhokoliv dalšího vhodného prostředku, zejména prostřednictvím Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci.

Článek 47a

Stanovení a následné změny potvrzení a formulářů uvedených v článcích 33c, 34, 35, 35a, 38 a 40a

Komise přijme prováděcí akty, jimiž budou stanoveny a následně pozměňovány potvrzení a formuláře uvedené v článcích 33c, 34, 35, 35a, 38 a 40a. Tyto prováděcí akty se přijímají poradním postupem podle čl. 48 odst. 2.

Článek 48Výbor

1.      Komisi je nápomocen výbor. Tento výbor je výborem ve smyslu nařízení (EU) č. 182/2011.

2.      Odkazuje-li se na tento odstavec, použije se článek 4 nařízení (EU) č. 182/2011.

Článek 49Přezkum

Komise nejpozději do […]

        Úř. věst.: 10 let od data použitelnosti tohoto nařízení.

Článek 50Přechodná ustanovení

1.      Toto nařízení se použije na dědictví osob zesnulých v den vstupu tohoto nařízení v platnost nebo později.

2.      Pokud zůstavitel zvolil přede dnem použitelnosti tohoto nařízení právo rozhodné pro své dědictví, je tato volba platná, vyhovuje-li podmínkám stanoveným v kapitole III, nebo byla-li platná na základě pravidel mezinárodního práva soukromého, jež byla v okamžiku provedení volby v platnosti ve státě, kde měl zůstavitel obvyklý pobyt, nebo v kterémkoli ze států, jichž byl státním příslušníkem.

2a.    Pořízení pro případ smrti učiněné před datem použitelnosti tohoto nařízení je co do zásadních otázek v něm upravených a co do formy přijatelné a platné, vyhovuje-li podmínkám stanoveným v kapitole III nebo bylo-li přípustné a platné co do zásadních otázek v něm upravených a co do formy dle pravidel mezinárodního práva soukromého, jež byla v okamžiku vyhotovení pořízení v platnosti ve státě, kde měl zůstavitel obvyklý pobyt, nebo v kterémkoli ze států, jichž byl státním příslušníkem, nebo v členském státě, v němž sídlí orgán, který se dědictvím zabývá.

2b.    Bylo-li pořízení pro případ smrti učiněno před datem použitelnosti tohoto nařízení a podle práva státu, které by si byl zůstavitel mohl vybrat v souladu s tímto nařízením, pak je právo tohoto státu považováno za zvolené právo rozhodné pro dědění.

Článek 51Vstup v platnost

Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Použije se od […]

        Úř. věst.: 36 měsíců ode dne vstupu nařízení v platnost.

Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech v souladu se Smlouvami.

V … dne…

Za Evropský parlament                                Za Radu

předseda/předsedkyně                                  předseda/předsedkyně

I. Úvod

Stěžejním bodem evropského řešení jsou jednotná kolizní kritéria pro soudní příslušnost a použitelné právo. V obou případech je podle návrhu Komise určující obvyklé bydliště. K tomu se však nepostradatelně váže právo zesnulého zvolit své domácí právo za právo dědické a rovněž skutečnost, že v tomto případě může být úkon převeden na soud domácího státu.

Celý návrh je třeba nahlížet jako kombinaci obou zmíněných možností.

Každé řešení má silné a slabé stránky. U obou lze popsat průběh, jehož výsledek nebude zcela uspokojivý. Souvisí to s podstatou věci, obtížností problematiky, rozličností životních situací a nejrůznějších cílů jednotlivých hodnocení. Konečné hodnocení je možné pouze na základě celkového posouzení.

Z toho důvodu je třeba přijmout základní rozhodnutí návrhu Komise. Tato rozhodnutí v zásadě odpovídají i stanovisku Evropského parlamentu k zelené knize

Usnesení Evropského parlamentu ze dne 16. listopadu obsahující doporučení Komisi k problematice dědictví a závětí (Úř. věst. C 314 E, 21.12.2006, s. 342).

Výběrem práva lze zajistit soulad převedením na soud domácího státu.

Nové právo volby posiluje autonomii občanů. Právo je vymezeno podle státní příslušnosti, čímž se zároveň zachovává dědickým právem daná pořádková funkce a ochrana rodinných příslušníků, a ve velké míře se tak zabrání obcházení či zneužití. Státní příslušnost představuje spolehlivé kolizní kritérium.

Na tomto základě lze stanovit uznávání a vykonávání rozhodnutí.

Návrhem Komise se završuje vytváření evropského dědického osvědčení. Nejedná se o konečné pravomocné rozhodnutí o převodu dědictví, nýbrž o jeho osvědčení. To slouží v přeshraničním kontextu jako doklad pro zápis do rejstříku a je za účelem ochrany osob nabývajících majetku z dědictví vybaveno zásadou dobré víry. Zásadně se tak zlepší přeshraniční právní a obchodní styk v oblasti dědictví.

Závěrem lze říci:

Pro občany, kteří mají obvyklé bydliště v domácím státě, se nemění nic, pokud se jejich veškerý majetek nachází pouze na území tohoto státu. Nachází-li se jejich majetek, obzvláště nemovitosti, mimo území jejich domácího státu, podléhá i tento majetek jednotně a bez zvláštních ustanovení v závěti právu domácího státu.

Pokud mají občané obvyklé bydliště mimo území svého domácího státu nebo ho mimo něj chtějí přeložit, mohou si zvolit právo svého domácího státu. Tato možnost představuje podstatné zlepšení.

I pro poradce ve věcech dědictví tak vznikne jistý právní základ.

Soudy či jinak příslušné orgány budou zpravidla moci užít vlastního práva.

Vypořádání ve věcech dědictví s přeshraničním dosahem se podstatně zjednoduší.

Občané, kteří měli obvyklé bydliště mimo území svého domácího státu a kteří si neurčili rozhodné právo, budou v budoucnosti v případě úmrtí podléhat dědickému právu státu svého bydliště. Toto ustanovení představuje změnu pro všechny členské státy. Co se týče možných pochybností, je třeba poukázat na skutečnost, že tato právní situace vyvstává v řadě případů často již nyní, aniž by si toho občané byli vědomi.

Tyto obavy lze zmírnit informačními kampaněmi. Jednotlivá řešení mají své výhody a nevýhody a nelze zohlednit všechny cíle. Zpravodaj zastává názor, že současná právní situace a každé jiné řešení s sebou nesou podstatně více problémů, a tudíž považuje navrhovaný koncept za vhodnější.

Nařízení sice nemůže vyřešit všechny problémy a upravovat každý detail, přesto však povede k výraznému zlepšení současné právní situace. Občanům se dostane jasného a spolehlivého základu pro řešení otázek dědictví. Zároveň budou moci lépe využít svých práv na vnitřním trhu. Jednoznačné a spolehlivé právní předpisy patří k ústředním právním zájmům, obzvláště v oblasti dědického práva. Nařízení tyto zájmy posiluje, představuje užitek pro občany a přináší podstatnou evropskou přidanou hodnotu.

Preventivně je třeba poukázat na následující skutečnosti:

1) Použitelné právo nemá vliv na právo použité na daň z dědictví.

2) Toto nařízení upravuje pouze mezinárodní právo soukromé (IPR). Hmotné právo dědické zůstává nedotčeno.

3) Spojené království a Irsko využily práva výjimky (opt-out).

Právní základ návrhu nařízení představuje článek 81 SFEU.

II. Jednotlivé otázky

Navzdory souhlasnému stanovisku k základním rozhodnutím návrhu zůstávají otevřené obtížné problematiky a nutné opravy a doplnění. Několik z nich je uvedeno níže.

Obvyklé bydliště

Obvyklé bydliště je klíčovým pojmem nařízení. Zcela správně se mu dostává zvláštní pozornosti a rovněž úsilí o co nejjasnější definici. Definice se závaznými podmínkami a/nebo s časovým vymezením nepokryje různorodost životních skutečností. Definice tohoto pojmu tak v konečném výsledku nebude jistější, ale dost možná zdlouhavější. V případě úmrtí by měl být příslušný soud určen co nejrychleji. Soudu pak přísluší pravomoc a povinnost určit v daných konkrétních případech obvyklé bydliště a svou příslušnost na základě všeobecných kritérií popsaných ve zdůvodnění. Mimo to je třeba poukázat na skutečnost, že málokterý vnitrostátní právní řád tento pojem zákonem definuje a že ani nařízení EU o vyživovacím právu ani řada dalších mezinárodních smluv žádnou takovou definici neobsahují.

Právo volby

Pro mnoho občanů a států je ústředním prvkem návrhu zcela nově zavedené právo volby. Ve smyslu zásady favor testamenti bude třeba provést různá jasná vymezení a doplnění.

Vymezení vůči věcnému a procesnímu právu členských států

Nařízení má v členských státech upravovat pouze mezinárodní právo soukromé, nikoliv jejich dědické právo hmotné či jiné věcněprávní či procesněprávní předpisy. Přesto u těchto předpisů dochází k menším překrýváním a zásahům. Jejich příčinou jsou odlišné úpravy dědického a věcného práva a dědického řízení v jednotlivých členských státech.

Věcněprávní a procesněprávní úpravy členských států by podle zpravodaje měly zůstat pokud možno nedotčeny. Pro dědice by mohly vyvstat dodatečné správní náklady (srov. článek 21). Z tohoto důvodu předkládá zpravodaj alternativní návrh, jenž dle jeho názoru obsahuje požadované minimum úprav potřebných k tomu, aby vnitrostátní věcněprávní a procesněprávní úpravy zůstaly nedotčeny.

Dědická dohoda

Dědické dohody představují v rámci mezinárodního práva soukromého specifický problém, protože je právní řády některých států buď vůbec neznají či dokonce odmítají. Mělo by být jasné, že dědictví a tím i např. právní úpravy povinného dědického dílu každého účastníka dědické smlouvy budou v souladu s nařízením provedeny zvlášť.

Taková změna by mohla pravděpodobně být i v zájmu těch členských států, které dědickou dohodu neznají.

Veřejný pořádek (ordre public)

Výhrada veřejného pořádku je uznávanou právní zásadou mezinárodního práva soukromého. Ve vztahu mezi jednotlivými členskými státy by této zásadě s ohledem na společná právní přesvědčení a hodnoty neměla již být přikládána žádná důležitost.

Obavy, že se tak opět obnoví možnost vyvázat se z práva povinného dědického podílu, jsou neodůvodněné. Povinný dědický podíl znají téměř všechny členské státy, ačkoli v různých podobách. Pokud si zesnulý zvolil právo domácího státu, neexistuje žádný důvod k úvahám o obcházení tohoto práva. Obavy by byly na místě v případě provázání práva volby a kritéria obvyklého bydliště. Podle předloženého návrhu se nic nevyřeší tím, že si občan nahlásí obvyklé bydliště na území jiného státu, avšak musí tam mít obvyklé bydliště v době svého úmrtí (aniž by tam musel skutečně zemřít). Domněnka, že se na základě tohoto předpokladu určitá větší skupina osob rozhodne k přehlášení svého bydliště za účelem jeho ponechání až do okamžiku své smrti, se zdá poněkud přehnaná. Občané, kteří se budou chtít za každou cenu tomuto právu vyhnout, k tomu budou mít možnost v platných právních úpravách.

Uznávání úředních listin

Autor zprávy souhlasí s uznáváním úředních listin ve smyslu jejich volného pohybu a „uznávání“ jejich správnosti a formální průkaznosti. Pojem „uznávání“ však může vést k nedorozumění – nejen v německém znění úpravy – protože sám o sobě není jednoznačný, nýbrž musí být vykládán vždy podle daného kontextu.

Evropské dědické osvědčení

Evropské dědické osvědčení by mělo být omezeno pouze na situace s přeshraničním dosahem. Příslušnost k jeho udělení by měly připadnout každému orgánu – soudům, úřadům, notářským a jiným orgánům – který se bude dědictvím zabývat. Tyto orgány by měl určit členský stát, jehož příslušnost určuje kapitola II.