Dokument ze zasedání

Výbor pro práva žen a rovnost pohlaví

A7-0244/2012

18. 7. 2012

***I

ZPRÁVA

o návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu

( KOM(2011)0275 – C7‑0127/2011 – 2011/0129(COD) )

Výbor pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci

Výbor pro práva žen a rovnost pohlaví

Zpravodajky: Teresa Jiménez-Becerril Barrio, Antonyia Parvanova

(Postup společných schůzí výborů – článek 51 jednacího řádu)

PR_COD_1amCom

OBSAH

Strana

NÁVRH LEGISLATIVNÍHO USNESENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU  5

VYSVĚTLUJÍCÍ PROHLÁŠENÍ  78

STANOVISKO Výboru pro právní záležitosti  83

POSTUP  103

NÁVRH LEGISLATIVNÍHO USNESENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU

o návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu

( KOM(2011)0275 – C7‑0127/2011 – 2011/0129(COD) )

(Řádný legislativní postup: první čtení)

Evropský parlament,

–  s ohledem na návrh Komise předložený Parlamentu a Radě ( KOM(2011)0275 ),

–  s ohledem na čl. 294 odst. 2 a článek 82 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie, v souladu s nimiž Komise předložila svůj návrh Parlamentu (C7-0127/2011),

–  s ohledem na čl. 294 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie,

–  s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru ze dne 7. prosince 2011[1],

–  s ohledem na stanovisko Výboru regionů ze dne 16. února 2012[2],

–  s ohledem na příslib zástupce Rady obsažený v dopise ze dne 1. června 2012, že postoj Parlamentu bude schválen, v souladu s čl. 294 odst. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie,

–  s ohledem na článek 55 jednacího řádu,

–  s ohledem na společná jednání Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci a Výboru pro práva žen a rovnost pohlaví podle článku 51 jednacího řádu,

–  s ohledem na zprávu Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci a Výboru pro práva žen a rovnost pohlaví a stanovisko Výboru pro právní záležitosti ( A7-0244/2012 ),

1.  přijímá níže uvedený postoj v prvním čtení;

2.  vyzývá Komisi, aby věc opětovně postoupila Parlamentu, bude-li mít v úmyslu svůj návrh podstatně změnit nebo jej nahradit jiným textem;

3.  pověřuje svého předsedu, aby předal tento postoj Radě a Komisi, jakož i vnitrostátním parlamentům.

POSTOJ EVROPSKÉHO PARLAMENTU[3]*

PŘI PRVNÍM ČTENÍ

---------------------------------------------------------

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2012/.../EU,



kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na čl. 82 odst. 2 této smlouvy,

s ohledem na návrh Evropské komise,

po postoupení návrhu legislativního aktu vnitrostátním parlamentům,

s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru[4],

s ohledem na stanovisko Výboru regionů[5],

v souladu s řádným legislativním postupem,[6]

vzhledem k těmto důvodům:

(1)  ▌Unie si stanovila cíl udržet a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva, jehož základním kamenem je vzájemné uznávání soudních rozhodnutí v občanských a trestních věcech.

(2)  Unie je odhodlána chránit oběti trestných činů a zavést minimální pravidla a přijala rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení[7]. Stockholmský program – otevřená a bezpečná Evropa, která slouží svým občanům a chrání je[8], přijatý Evropskou radou na zasedání ve dnech 10. a 11. prosince 2009, uložil Komisi a členským státům, aby prověřily, jak zlepšit právní předpisy a praktická opatření na podporu ochrany obětí a zajistit, aby se pozornost, podpora a uznání obětí jako takových, včetně obětí terorismu, staly prioritou.

(2a)  Článek 82 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) upravuje stanovení minimálních pravidel platných v členských státech pro usnadnění vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech s přeshraničním rozměrem. V čl. 82 odst. 2 písm. c) SFEU se označují „práva obětí trestného činu“ za jednu z oblastí, v nichž by mohla být stanovena minimální pravidla.

(2b)  Ve svém usnesení ze dne 10. června 2011 o plánu posílení práv a ochrany obětí, zejména v trestním řízení[9] , Rada uvedla, že na úrovni Unie by měla být přijata opatření na posílení práv, podpory a ochrany obětí trestných činů. Za tímto účelem a v souladu s uvedeným usnesením je cílem této směrnice revidovat a doplnit zásady uvedené v rámcovém rozhodnutí 2001/220/SVV a významným způsobem pokročit v úrovni ochrany obětí v celé Unii, a to zejména v rámci trestního řízení.

(3)  Evropský parlament ve svém usnesení ze dne 26. listopadu 2009 o odstranění násilí páchaného na ženách[10] vyzval členské státy, aby zlepšily své vnitrostátní právní předpisy a politiky zaměřené proti všem formám násilí na ženách a aby zahájily kroky k boji proti příčinám násilí páchaného na ženách, v neposlední řadě prostřednictvím preventivních opatření, a vyzval Unii, aby všem obětem násilí zaručila právo na pomoc a podporu.

(3a)  Usnesení Evropského parlamentu ze dne 5. dubna 2011 o prioritách a základních rysech nového rámce politiky EU pro boj proti násilí páchanému na ženách[11] navrhuje strategii boje proti násilí páchanému na ženách, domácímu násilí a mrzačení ženských pohlavních orgánů coby základ pro budoucí trestněprávní legislativní nástroje proti násilí založenému na pohlaví, včetně rámce pro boj proti násilí páchanému na ženách (politika, prevence, ochrana, stíhání, poskytování a partnerství), na niž má navazovat akční plán EU. K nástrojům mezinárodního práva pro tuto oblast patří Úmluva OSN o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW) z roku 1979, doporučení a rozhodnutí výboru CEDAW a Úmluva Rady Evropy o předcházení násilí páchanému na ženách a domácímu násilí a boji proti němu, přijatá dne 7. dubna 2011.

(3b)  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/99/EU ze dne 13. prosince 2011 o evropském ochranném příkazu[12] a nařízení (EU) č. …/2012 o vzájemném uznávání ochranných opatření v občanských věcech[13]zavádějí mechanismy pro vzájemné uznávání ochranných opatření mezi členskými státy. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/93/EU ze dne 13. prosince 2011 o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii[14] a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU ze dne 5. dubna 2011 o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí[15] se zabývají konkrétními potřebami jednotlivých kategorií obětí pohlavního zneužívání a pohlavního vykořisťování dětí, dětské pornografie a obchodování s lidmi.

(3c)  Rámcové rozhodnutí Rady 2002/475/SVV ze dne 13. června 2002 o boji proti terorismu uznává, že terorismus představuje jedno z nejzávažnějších porušení zásad, na nichž je Unie založena, včetně zásad demokracie a svobodného výkonu lidských práv.

▌(5)  Trestný čin je škodlivý pro společnost a zároveň představuje porušení individuálních práv obětí. Oběti by proto měly být jako takové uznány a mělo by s nimi být zacházeno s respektem, citlivě a profesionálně bez jakékoli diskriminace založené např. na rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku, pohlaví, vyjádření pohlavní identity, pohlavní identitě, sexuální orientaci, statusu z hlediska práva k pobytu nebo zdravotního stavu. Ve všech kontaktech s kterýmkoli příslušným orgánem, který vyvíjí činnost v rámci trestního řízení, a s jakoukoli službou, jež přichází do styku s oběťmi, jako např. službou pro podporu obětí nebo službou restorativní justice by měla být zohledněna osobní situace obětí a jejich bezprostřední potřeby, věk, pohlaví, případné zdravotní postižení a úroveň vyspělosti při současném respektování jejich tělesné, duševní a mravní nedotknutelnosti Měly by být chráněny před sekundární a opakovanou viktimizací a před zastrašováním, měly by mít k dispozici vhodnou podporu, která by usnadnila jejich zotavení, a dostatečný přístup k právní ochraně.

(5a)  Tato směrnice se nezabývá podmínkami pobytu obětí trestných činů na území členských států. Členské státy by měly přijmout opatření nezbytná k zajištění toho, aby práva stanovená touto směrnicí nebyla podmíněna povolením oběti k pobytu na jejich území nebo jejím státním občanstvím či národností. Ohlášení trestného činu a účast na trestním řízení nezakládají žádná práva oběti, pokud jde o povolení k pobytu.

(6)  Cílem této směrnice je pozměnit a rozšířit ustanovení rámcového rozhodnutí 2001/220/SVV. Vzhledem ke značnému počtu změn a jejich povaze by mělo být uvedené rámcové rozhodnutí v zájmu přehlednosti nahrazeno v plném rozsahu.

(7)  Tato směrnice respektuje základní práva a dodržuje zásady uznané Listinou základních práv Evropské unie. Zejména usiluje o podporu práva na důstojnost, život, tělesnou a duševní nedotknutelnost, svobodu a bezpečnost, práva nebýt diskriminován, práva na respektování soukromého a rodinného života, zásady rovnosti žen a mužů, práva na vlastnictví, ▌práv dítěte, starších osob a osob se zdravotním postižením a práva na spravedlivý proces.

(8)  Tato směrnice stanoví minimální pravidla. Členské státy mohou rozšířit práva stanovená v této směrnici s cílem poskytnout vyšší úroveň ochrany.

(8a)  Právy stanovenými v této směrnici nejsou dotčena práva pachatele. Použitím pojmu „pachatel“ ve fázích řízení, které předcházejí případnému uznání viny nebo odsouzení, není dotčena presumpce neviny a uvedený pojem se vztahuje k podezřelým a obviněným osobám. Toto použití však zahrnuje i fázi, kdy byla osoba odsouzena za spáchání trestného činu.

(8b)  Tato směrnice se uplatňuje v souvislosti s trestnými činy spáchanými na území Evropské unie a s trestním řízením, které probíhá v rámci Unie. Obětem trestných činů spáchaných mimo území Unie uděluje práva pouze v souvislosti s trestním řízením, které probíhá v rámci Unie. Trestní oznámení podaná u příslušných orgánů mimo území Unie, jako jsou velvyslanectví, nevedou k uplatnění povinností uvedených v této směrnici.

(8c)  V souladu s Listinou základních práv Evropské unie a Úmluvou Organizace spojených národů o právech dítěte z roku 1989 musí být prvořadým hlediskem při uplatňování této směrnice nejlepší zájem dětí. Dětské oběti by měly být považovány za nositele práv stanovených touto směrnicí v plném rozsahu a v souladu s tím by s nimi mělo být zacházeno; měly by mít právo uvedená práva vykonávat způsobem, který zohledňuje jejich schopnost vytvářet si vlastní názor.

(8d)  Při uplatňování této směrnice by členské státy měly zajistit, aby oběti se zdravotním postižením plně požívaly práv podle směrnice stejně jako ostatní, a to mj. usnadněním přístupu do prostor, v nichž je trestní řízení vedeno, jakož i usnadněním přístupu k informacím.

(8e)  Oběti terorismu jsou vystaveny útokům, jejichž hlavním cílem je poškodit společnost. Mohou proto potřebovat zvláštní pozornost, podporu a společenské uznání s ohledem na zvláštní povahu trestného činu, který na nich byl spáchán. Oběti terorismu mohou být pod značným dohledem veřejnosti a nezřídka potřebují společenské uznání a ohleduplné jednání ze strany společnosti. Členské státy by proto měly obětem terorismu věnovat zvláštní pozornost a měly by usilovat o ochranu jejich důstojnosti a bezpečnosti.

(8f)  Násilí, které je vůči určité osobě směrováno z důvodu jejího pohlaví, pohlavní identity nebo vyjádření pohlavní identity nebo které má nepřiměřený dopad na osoby určitého pohlaví, se považuje za násilí na základě pohlaví. Jeho důsledkem může být fyzická, sexuální, psychická nebo ekonomická újma oběti nebo k její tíži. Násilí na základě pohlaví se považuje za formu diskriminace a za porušení základních svobod oběti a zahrnuje mj. násilí v rámci úzkých svazků, sexuální násilí (včetně znásilnění, sexuálních napadení a obtěžování), obchodování s lidmi a zotročování a různé druhy škodlivých praktik, jako jsou vynucené sňatky, mrzačení ženských genitálií a trestné činy spáchané ve jménu tzv. „cti“. Ženské oběti násilí na základě pohlaví a jejich děti často vyžadují zvláštní podporu a ochranu, a to z důvodu vysokého rizika opakované viktimizace a zastrašování u těchto druhů trestných činů.

(8g)  Násilí páchaného v rámci úzkého svazku se dopouští osoba, jež je stávajícím či bývalým manželem, partnerem nebo jiným rodinným příslušníkem oběti, bez ohledu na to, zda pachatel s obětí sdílí nebo sdílel společnou domácnost. Součástí tohoto násilí může být násilí fyzické, sexuální, psychické nebo ekonomické a jeho důsledkem může být fyzické nebo psychické poškození, citová újma nebo ekonomická ztráta. Násilí v rámci úzkého svazku představuje závažný a často skrytý sociální problém, který může způsobit systematické psychické a fyzické trauma se závažnými důsledky, jelikož se tohoto násilí dopustila osoba, jíž by oběť měla být s to důvěřovat. Oběti násilí v rámci úzkého svazky by proto mohly potřebovat konkrétní opatření zaměřená na jejich ochranu. Tento druh násilí neúměrně více postihuje ženy a situace může být závažnější, je-li daná žena na pachateli závislá buď finančně, společensky nebo z hlediska povolení k pobytu.

(9)  Osoba by měla být považována za oběť bez ohledu na to, zda byl pachatel identifikován, zajištěn, stíhán nebo odsouzen, a bez ohledu na rodinný vztah mezi pachatelem a touto osobou. V důsledku trestného činu mohou být poškozeni rovněž rodinní příslušníci obětí. V důsledku trestného činu mohou být poškozeni zejména rodinní příslušníci osoby, jejíž smrt byla přímo způsobena trestným činem. Tyto nepřímé oběti proto mohou rovněž využít ochranu podle této směrnice. Členské státy mohou nicméně stanovit postupy na omezení počtu rodinných příslušníků, kteří mohou využít práv podle této směrnice. V případě dítěte by mělo mít samotné dítě nebo držitel rodičovské zodpovědnosti jménem tohoto dítěte oprávnění k výkonu práv stanovených v této směrnici, ledaže to není v nejlepším zájmu dítěte. Touto směrnicí nejsou dotčeny žádné vnitrostátní správní postupy a formální náležitosti potvrzující, že určitá osoba je obětí.

(9a)  Postavení oběti v systému trestního soudnictví a možnost její aktivní účasti na trestním řízení se v jednotlivých členských státech liší v závislosti na příslušném vnitrostátním systému a určuje jej jedno z následujících kritérií: vnitrostátní systém jí uděluje právní postavení strany v trestním řízení; oběť podléhá zákonnému požadavku aktivně se účastnit trestního řízení, nebo je to od ní požadováno, jako je tomu např. u svědků; nebo má oběť podle vnitrostátního práva právní nárok aktivně se účastnit trestního řízení a usiluje o to, pokud jí vnitrostátní systém neuděluje právní postavení strany v trestním řízení.

Členské státy by měly určit, které z těchto kritérií se uplatní pro vymezení rozsahu práv stanovených v normativní části, je-li v ní odkazováno na postavení oběti v příslušném systému trestního soudnictví.

(9b)  Příslušné orgány, služby podpory pro oběti a služby restorativní justice by měly poskytovat informace a poradenství pokud možno několika odlišnými prostředky a tak, aby jim oběť rozuměla. Uvedené informace a poradenství by měly být poskytovány jednoduchou a srozumitelnou formou. Rovněž by mělo být zajištěno, aby oběti bylo po dobu řízení rozuměno. V této souvislosti by měla být u oběti zohledněna její znalost jazyka používaného pro poskytování informací, její věk, vyspělost, intelektuální a emoční schopnosti, úroveň gramotnosti a duševní či tělesné poškození. Zvláštní pozornost je třeba věnovat obtížím s porozuměním nebo komunikací, jež mohou být způsobeny určitým druhem postižení, jako jsou poruchy sluchu nebo řeči. Rovněž by v průběhu trestního řízení měla být brána v úvahu omezení schopnosti oběti sdělovat informace.

(9c)  Pro účely této směrnice by se měl okamžik podání trestního oznámení považovat za okamžik spadající do rámce trestního řízení. To zahrnuje i situace, kdy orgány z úřední povinnosti zahájí trestní řízení v důsledku trestného činu, který byl na oběti spáchán.

(9d)  Od okamžiku prvního kontaktu s příslušným orgánem by mohly být poskytovány informace o náhradách výdajů, např. formou brožury obsahující základní podmínky. V této počáteční fázi trestního řízení se nevyžaduje rozhodnutí členských států o tom, zda daná oběť splňuje podmínky pro náhradu výdajů.

(9e)  Oběť by po ohlášení trestného činu měla od policie obdržet písemné potvrzení obsahující základní okolnosti tohoto trestného činu, jako je jeho druh, čas a místo, škoda a újma jím způsobená atd. Toto potvrzení by mělo obsahovat spisovou značku a čas a místo ohlášení trestného činu, jež mohou později případně sloužit jako fyzický záznam o tom, že trestný čin byl ohlášen, a to např. v souvislosti s pojistnými nároky.

(9f)  Aniž jsou dotčena pravidla o promlčení, opožděné ohlášení trestného činu způsobené strachem z odvety, ponížení nebo stigmatizace by nemělo mít za následek odmítnutí potvrzení trestního oznámení oběti.

(10)  Poskytované informace by měly být dostatečně podrobné, aby mohlo být s oběťmi zacházeno s respektem a aby tyto oběti měly možnost činit informovaná rozhodnutí, pokud jde o jejich účast v řízení ▌. Z tohoto hlediska jsou mimořádně důležité ▌informace, které dovolují oběti být seznámena se současným stavem řízení. To je stejně důležité i ohledně informací, které oběti umožní se rozhodnout, zda požádat o přezkum rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Není-li stanoveno jinak, lze oběti poskytovat informace ústní nebo písemnou formou, a to i elektronickou cestou.

(10a)  Informace by oběti měly být poskytovány na poslední známou korespondenční nebo elektronickou adresu, kterou oběť příslušnému orgánu sdělila. Ve výjimečných případech, např. s ohledem na vysoký počet obětí u určitého případu, lze informace poskytovat prostřednictvím tisku, na oficiální internetové stránce příslušného orgánu nebo jiným obdobným komunikačním kanálem.

(10b)  Členské státy by neměly mít povinnost poskytovat informace, pokud by jejich zpřístupnění mohlo nepříznivě ovlivnit řádný průběh případu nebo ohrozit určitý případ nebo osobu, popřípadě považuje-li to členský stát za neslučitelné se základními zájmy své bezpečnosti.

(10c)  Dotčené příslušné orgány by měly zajistit, aby oběti obdržely aktuální kontaktní údaje umožňující předávání informací souvisejících s jejich případem s výjimkou případů, kdy si výslovně nepřejí tyto informace obdržet.

(10d)  Odkaz na „rozhodnutí“ v souvislosti s právem na informace, překlad a tlumočení, by měl být chápán pouze jako odkaz na rozhodnutí o vině nebo na jiný způsob ukončení trestního řízení. Důvody takového rozhodnutí mohou být oběti poskytnuty buď prostřednictvím kopie usnesení, kde je dané rozhodnutí uvedeno, nebo prostřednictvím jejich stručného shrnutí.

(10e)  Právo na informace o čase a místě soudního řízení, k němuž dochází na základě oznámení o trestném činu spáchaném na oběti, se vztahuje i na informace o čase a místě soudního jednání o opravném prostředku proti rozsudku v dané věci.

(10f)  Obětem by se konkrétní informace o propuštění nebo útěku pachatele měly poskytovat na žádost přinejmenším v případech, kdy se může vyskytnout nebezpečí nebo je zjištěno riziko újmy oběti, s výjimkou případů, kdy je zjištěno riziko újmy pachateli vyplývající z oznámení. Je-li zjištěno riziko újmy pachateli vyplývající z oznámení, měl by příslušný orgán při přípravě přiměřených opatření zohlednit veškerá rizika. Pojem „zjištěno riziko újmy oběti“ by měl zahrnovat takové faktory, jako závažnost nebo povaha trestného činu a riziko odplaty. Proto by se neměl vztahovat na případy méně závažné trestné činnosti, kdy je možnost újmy oběti pouze nepatrná.

(10g)  Obětem by měly být poskytnuty veškeré informace o právu podat opravný prostředek proti rozhodnutí o propuštění pachatele, pokud takové právo ve vnitrostátním právním řádu existuje.

▌

(12)  Nelze účinně dosáhnout spravedlnosti, pokud oběti nemohou řádně vysvětlit okolnosti, za kterých k trestnému činu došlo, a srozumitelně poskytnout příslušným orgánům důkazy. Stejně tak je důležité zajistit, aby bylo s obětí zacházeno s respektem a aby měla přístup ke svým právům. V souladu s postavením oběti v příslušném systému trestního soudnictví by proto v průběhu dotazování oběti a v případě její aktivní účasti na soudním jednání mělo být vždy k dispozici bezplatné tlumočení. Pokud jde o ostatní stránky trestního řízení, potřeba tlumočení a překladů se může lišit v závislosti na konkrétních otázkách, postavení oběti a jejím zapojení do řízení a jejích konkrétních právech. Tlumočení a překlady v ostatních případech musí být poskytovány pouze v míře nezbytné k tomu, aby mohly oběti uplatnit svá práva.

(12a)  Oběť by měla v souladu s postupy dle vnitrostátního práva mít právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí o tom, že překlad nebo tlumočení nejsou potřeba. Toto právo nezakládá povinnost členských států zavést samostatný mechanismus nebo postup pro podávání takových stížností, jejichž prostřednictvím by bylo možno uvedená rozhodnutí napadat, a nemělo by nepřiměřeně prodlužovat trestní řízení. Postačovat by měl interní přezkum daného rozhodnutí.

(12b)  Skutečnost, že oběť hovoří málo rozšířeným jazykem, by neměla sama o sobě být důvodem pro rozhodnutí o tom, že by překlad nebo tlumočení neúměrně prodloužily trestní řízení.

(13)  Podpora ▌by měla být ▌dostupná od okamžiku, kdy se orgány dozví o existenci oběti, a po celou dobu trestního řízení, jakož i po přiměřenou dobu po jeho skončení v souladu s potřebami oběti a právy stanovenými touto směrnicí. Podpora by měla být poskytována různými prostředky bez přílišných formalit a s dostatečným geografickým pokrytím, které všem obětem ▌umožní mít k těmto službám přístup. Oběti, které v důsledku závažnosti trestného činu utrpěly značnou újmu, mohou požádat o služby podpory ze strany odborníků ▌.

(13a)  Osoby, které jsou nejzranitelnější nebo se ocitnou ve zvláště exponovaných situacích, jako např. osoby vystavené opakovanému násilí v rámci úzkého svazku, oběti násilí založeného na pohlaví nebo osoby, jež se stanou oběťmi jiných druhů trestných činů v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky a v němž nemají pobyt, potřebují specializovanou podporu a právní ochranu. Služby specializované podpory by měly vycházet z integrovaného a cíleného přístupu, jenž by měl zohledňovat zejména konkrétní potřeby obětí, závažnost trestného činu a újmu utrpěnou v jeho důsledku i vztah mezi oběťmi, pachateli, dětmi a jejich širším sociálním prostředím. Hlavním úkolem těchto služeb a jejich pracovníků, kteří hrají významnou úlohu při podpoře obětí na cestě k zotavení z trestného činu a překonání případné újmy nebo traumatu z něj vyplývajících, by mělo být informování obětí o jejich právech spadajících do oblasti působnosti této směrnice a příspěvek k tomu, aby oběti mohly přijímat rozhodnutí v prostředí podpory, jež s nimi zachází s důstojností, s respektem a citlivě. Druhy podpory, které by tyto specializované služby měly poskytovat, by mohly zahrnovat mimo jiné poskytování přístřeší a bezpečného ubytování, okamžitou lékařskou podporu, odeslání k lékařskému a znaleckému vyšetření za účelem zajištění důkazů v případech znásilnění a sexuálního napadení, krátkodobé a dlouhodobé psychologické poradenství, traumatickou péči, právní poradenství, přístup ke službám advokáta a zvláštní služby pro děti coby přímé či nepřímé oběti. Z povahy věci vyplývá, že služby podpory pro oběti nemají samy o sobě poskytovat rozsáhlé specializované a odborné služby. V nezbytných případech by služby podpory pro oběti měly být obětem nápomocny při obstarání existující odborné podpory, např. psychologů.

(14)  Ačkoli by poskytnutí podpory nemělo záviset na tom, zda oběť podá trestní oznámení u příslušných orgánů, např. policie, mají tyto orgány často nejlepší možnost informovat oběti o možnostech podpory. Členské státy se proto vyzývají k vytvoření vhodných podmínek pro to, aby mohly být obětem zprostředkovány služby podpory, včetně zajištění toho, aby požadavky na ochranu údajů mohly být a byly dodržovány. Měly by se při tom vyhnout opakovanému zprostředkovávání.

(14a)  Právo být slyšeny by se mělo považovat za dodržené také v případě obětí, které měly možnost učinit prohlášení či podat vysvětlení písemně.

(14b)  Právo dětských obětí být slyšeny v trestním řízení by nemělo být odepřeno pouze proto, že obětí je dítě nebo osoba dětského věku.

(15)  Právo na přezkum rozhodnutí o zastavení stíhání se týká rozhodnutí přijatých státními zástupci a vyšetřujícími soudci nebo donucovacími orgány, jako jsou policisté, avšak nikoli rozhodnutí přijatých soudy. Každý přezkum rozhodnutí o zastavení stíhání by měla provést jiná osoba nebo jiný orgán než ten, který vydal původní rozhodnutí, s výjimkou případů, kdy původní rozhodnutí o zastavení stíhání bylo vydáno nejvyšším orgánem vedoucím trestní stíhání, jehož rozhodnutí nelze přezkoumat; v takových případech by měl přezkum provést tentýž orgán. Právo přezkoumat rozhodnutí o zastavení stíhání se nevztahuje na zvláštní postupy, jako je řízení proti členům parlamentu nebo vlády v souvislosti s výkonem jejich úřední funkce.

(15a)  Rozhodnutí, jímž se ukončuje řízení, by se mělo vztahovat i na situace, kdy státní zástupce rozhodne o stažení obžaloby nebo o zastavení řízení.

(15b)  Rozhodnutí státního zástupce vedoucí k mimosoudnímu urovnání, a tudíž ukončující řízení by nemělo zbavovat oběti práva na přezkum rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání, s výjimkou případu, kdy urovnání obsahuje varování nebo ukládá povinnost.

(16)  Služby restorativní justice, zahrnující např. mediaci mezi obětí a pachatelem, konzultace s nejbližší rodinou a projednání za účasti činem dotčeného sociálního společenství (sentencing circles), mohou být pro oběť velmi přínosné, ale jsou nutné záruky na zamezení další viktimizace. Tyto služby by měly proto především zohledňovat zájmy a potřeby oběti, a přitom napravit újmu oběti způsobenou a bránit újmám dalším. Při postoupení případu k restorativnímu řízení nebo v jeho průběhu by se měly zohledňovat faktory jako druh, povaha a závažnost trestného činu, následná míra traumatizace, opakované narušení fyzické, sexuální nebo psychické integrity oběti, nevyrovnanost sil a věk, vyspělost nebo intelektuální schopnost oběti, které mohou omezovat či snižovat schopnost oběti činit informovanou volbu nebo mohou ovlivnit pozitivní výsledek pro oběť. Soukromá řízení by měla být obecně důvěrná, pokud se strany nedohodnou jinak nebo pokud tak nevyžadují vnitrostátní právní předpisy s ohledem na nadřazený veřejný zájem. Faktory, jako např. vyhrožování nebo jakékoli formy násilí v průběhu řízení, mohou být považovány za důvod pro zveřejnění ve veřejném zájmu.

(16a)  U obětí by se nemělo předpokládat, že ponesou výdaje v souvislosti s účastí v trestním řízení. Neměly by však svou účastí v řízení způsobovat zbytečné výdaje. Členské státy mají povinnost nahradit pouze nutné výdaje, ale nemají povinnost hradit právní poplatky obětí. Členské státy mohou ve svých vnitrostátních právních předpisech uložit podmínky náhrady, jako jsou lhůty pro žádost o nahrazení, paušální sazby pro hrazení výdajů spojených s cestou a pobytem a maximální denní částku pro vyrovnání ušlého zisku. Právo na náhradu výdajů v trestním řízení by se nemělo vztahovat na případy, kdy oběť podává trestní oznámení. Výdaje budou hrazeny pouze v tom rozsahu, v jakém je oběť povinna být přítomna a aktivně se účastnit řízení, nebo je to po ní příslušnými orgány vyžadováno.

(16b)  Majetek zajištěný v rámci trestního řízení, který lze vrátit, by měl být oběti trestného činu co nejdříve vrácen zpět, ledaže nastanou výjimečné podmínky, například spor o vlastnictví, protizákonná držba nebo je protizákonný samotný majetek. Navrácením majetku by nemělo být dotčeno jeho oprávněné zadržení pro účely jiného soudního řízení.

(16c)  Právo na rozhodnutí o náhradu ze strany pachatele a příslušný platný postup by se mělo vztahovat i na oběti, jež mají pobyt v jiném členském státě, než ve kterém došlo k trestnému činu.

(16d)  Povinnost postoupit trestní oznámení, která je obsažena v této směrnici, by neměla mít dopad na pravomoc členských států zahájit řízení a nedotýká se pravidel pro kompetenční spory – včetně pravidel pro výměnu informací – stanovených rámcovým rozhodnutím Rady 2009/948/SVV ze dne 30. listopadu 2009 o předcházení kompetenčním sporům při výkonu pravomoci v trestním řízení a jejich řešení[16].

(16e)  Opustila-li oběť území členského státu, v němž k trestnému činu došlo, neměl by mít tento stát nadále povinnost poskytovat pomoc, podporu a ochranu s výjimkou toho, co přímo souvisí s případným trestným řízením, které ve věci daného trestného činu vede, jako např. zvláštní zajišťovací opatření v průběhu řízení před soudem. Členský stát, v němž má oběť pobyt, by měl poskytnout pomoc, podporu a ochranu nezbytnou z hlediska potřeby oběti zotavit se.

(16f)   Měla být k dispozici opatření na ochranu bezpečnosti a důstojnosti obětí a jejich rodin před odplatou, zastrašováním a opakovanou či další viktimizací, jako jsou dočasné soudní příkazy, ochrana nebo soudní zákazy kontaktu.

(16g)  Riziko další viktimizace buď ze strany pachatele nebo v důsledku účasti v trestním řízení by mělo být omezeno tak, že řízení bude probíhat koordinovaně a s obětí bude během něj zacházeno s respektem a bude jí umožněno získat v orgány důvěru. Kontakt s orgány by měl být co nejsnazší a měl by se přitom omezit počet kontaktů s obětí, které nejsou nezbytně nutné, např. videozáznamem výpovědí a umožněním jeho použití při soudním řízení. Úředníci by měli mít k dispozici co možná nejširší škálu opatření s cílem zabránit rozrušení oběti v průběhu soudního řízení, zejména v důsledku osobního kontaktu s pachatelem, jeho rodinou, spolupachateli nebo veřejností. Členské státy se za tímto účelem vybízejí, aby zejména v budovách soudů a na policejních stanicích zavedly proveditelná a praktická opatření pro vybavení těchto budov zařízeními pro oběti, jako jsou oddělené vchody, čekárny atd. Dále by členské státy měly pokud možno plánovat trestní řízení tak, aby zamezily kontaktům mezi pachatelem a oběťmi a členy jejich rodin, a to např. předvoláním oběti a pachatele k výslechům v odlišných časech.

(16h)  Ochrana soukromí oběti může být důležitým prostředkem, jak zabránit další viktimizaci, a lze toho dosáhnout řadou opatření, včetně nezveřejňováním informací týkajících se totožnosti a místa pobytu oběti či jejich omezením. Tato ochrana je mimořádně důležitá u dětských obětí, včetně nezveřejnění jejich jména. Mohou nicméně nastat případy, kdy může zpřístupnění informací nebo dokonce jejich veřejné oznámení pro dítě být přínosem, např. v případě jeho únosu. Opatření na ochranu soukromí a pověsti obětí a jejich rodinných příslušníků by měla být vždy v souladu s články 6 a 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež se týkají práva na spravedlivý proces a svobody projevu.

(17)  Některé oběti jsou v průběhu trestního řízení vystaveny obzvláštnímu riziku sekundární a opakované viktimizace a zastrašování ze strany pachatele ▌. Tato rizika plynou do značné míry ▌z osobních vlastností oběti, z druhu a povahy trestného činu a z jeho okolností. Tato rizika lze účinně odhalit pouze prostřednictvím individuálních posouzení prováděných při nejbližší příležitosti. Tato posouzení by se měla provádět u všech obětí za účelem zjištění, zda jsou vystaveny riziku další viktimizace a jaká zajišťovací opatření jsou v jejich případě zapotřebí.

(18)  Individuální posouzení by mělo ▌zohlednit osobní vlastnosti oběti, jako je věk, pohlaví a pohlavní identita nebo její vyjádření, etnická příslušnost, rasová příslušnost, náboženské vyznání, sexuální orientace, ▌zdravotní stav, zdravotní postižení, povolení k pobytu, komunikační obtíže, vztah k pachateli nebo závislost na něm, předchozí zkušenosti s trestnými činy, druh či povaha trestného činu nebo jeho okolnosti, např. že se jedná o trestný čin z nenávisti, trestný čin motivovaný předsudky nebo snahou o diskriminaci, sexuální násilí, násilí v rámci úzkého svazku, kdy pachatel byl v pozici síly, že místo pobytu oběti se nachází v oblasti vysoké kriminality nebo v oblasti pod nadvládou zločineckých skupin, popřípadě že oběť je cizinec.

(18a)  Oběti obchodování s lidmi, terorismu, organizované trestné činnosti, násilí v rámci úzkého svazku, sexuálního násilí nebo vykořisťování, násilí na základě pohlaví, trestných činů z nenávisti, oběti se zdravotním postižením a dětské oběti jsou často vystaveny vysoké míře sekundární a opakované viktimizace nebo zastrašování. Zvláštní obezřetnosti je třeba při posuzování toho, zda jsou tyto oběti vystaveny riziku další viktimizace, a je třeba systematicky předpokládat, že tyto oběti využijí zvláštních zajišťovacích opatření.

(19)  Obětem, které byly označeny za zranitelné z hlediska sekundární a opakované viktimizace či zastrašování, by měla být nabídnuta vhodná opatření na jejich ochranu během trestního řízení. Konkrétní povaha ▌těchto opatření by měla být stanovena na základě individuálního posouzení a s ohledem na přání oběti. Rozsah každého takového opatření by měl být stanoven v souladu s pravidly pro soudní rozhodování, aniž jsou dotčena práva na obhajobu. Při určování, zda jsou potřebná zvláštní opatření, by měly být hlavními faktory obavy a strach obětí v souvislosti s řízením.

(19a)  Okamžité operativní potřeby a omezení mohou znemožnit zajištění toho, aby např. oběť vyslýchal vždy stejný policista; k těmto omezením může patřit např. nemoc, mateřství nebo rodičovská dovolená. Nadto nemusí být např. z důvodu renovace k dispozici prostory zvláště uzpůsobené pro výslech obětí. V jednotlivých případech takovýchto operativních nebo praktických omezení se může stát, že nebude možné provést zvláštní opatření připravené v návaznosti na individuální posouzení.

▌

(23)  Pokud v souladu s touto směrnicí má být dítěti jmenován opatrovník ▌nebo zástupce, jejich úlohu může hrát stejná osoba nebo právnická osoba, instituce či orgán.

(24)  Úředníci zapojení do trestního řízení, kteří pravděpodobně přijdou do osobního styku s oběťmi, by měli mít přístup k vhodné odborné přípravě a možnost ji absolvovat tak, aby byli schopni rozpoznat ▌oběti a jejich potřeby a zacházet s nimi citlivě, s respektem, profesionálně a bez diskriminace, a to formou jak úvodní, tak průběžné odborné přípravy, a na úrovni odpovídající jejich kontaktu s oběťmi. Odborníci, kteří budou pravděpodobně zapojeni do individuálního posuzování směřujícího ke zjištění zvláštních potřeb obětí z hlediska ochrany a k určení, zda tyto oběti potřebují zvláštní zajišťovací opatření, by měli absolvovat zvláštní odbornou přípravu zaměřenou na způsob tohoto posuzování. Tuto odbornou přípravu by členské státy měly zajistit pro policejní složky a pracovníky soudních orgánů. Odbornou přípravu je třeba podporovat rovněž v případě advokátů, státních zástupců a soudců, ale také odborníků, kteří poskytují služby podpory pro oběti a služby restorativní justice. Tento požadavek by měl zahrnovat odbornou přípravu zaměřenou na zvláštní služby, jež by obětem měly být zprostředkovány, nebo specializovanou odbornou přípravu, je-li činnost dané složky zaměřena na oběti se zvláštními potřebami, popřípadě zvláštní psychologickou odbornou přípravu. V případě potřeby by tato odborná příprava měla zohledňovat genderové aspekty. Činnost členských států v oblasti odborné přípravy by v souladu s usnesením Rady ze dne 10. června 2011 měla být doplněna o pokyny, doporučení a výměnu osvědčených postupů.

(25)  Členské státy by měly podporovat organizace občanské společnosti a úzce s nimi spolupracovat, včetně uznávaných a aktivních nevládních organizací, které pracují s oběťmi trestného činu, zejména při iniciativách směřujících k vytváření politik, při informačních kampaních a kampaních na zvýšení povědomí, výzkumných a vzdělávacích programech a při školení, stejně jako při sledování a hodnocení dopadu opatření na podporu a ochranu obětí trestného činu. Veřejné služby by měly vyvíjet svou činnost koordinovaně a zapojit se na všech správních úrovních – na úrovni Unie a na celostátní, regionální i místní úrovni – aby se obětem dostalo přiměřené pozornosti, podpory a ochrany. Obětem by měla být poskytnuta pomoc při vyhledávání a kontaktování správných orgánů, aby nedocházelo ke zdvojování při poskytování kontaktů. Členské státy by měly zvážit vytvoření víceúčelových služeb podle zásady „jediného přístupového bodu“ nebo „jednotného kontaktního místa“, jež by se zabývaly četnými potřebami obětí při jejich zapojení do trestního řízení, včetně potřeby získat informace, podporu, pomoc, ochranu a náhradu.

(25a)  Za účelem podpory a usnadnění ohlašování a umožnění obětem, aby prolomily cyklus opakované viktimizace, má zásadní význam, aby obětem byly k dispozici spolehlivé služby podpory a aby příslušné orgány byly připraveny reagovat na podněty obětí ohleduplným, taktním, rovnocenným a profesionálním způsobem. To by mohlo posílit důvěru obětí v systémy trestního soudnictví a snížit počet neohlášených trestných činů. Odborníci, u nichž je pravděpodobné přijímání oznámení trestných činů ze strany obětí, jsou k usnadnění ohlašování příslušně vyškoleni, a rovněž by měla být přijata opatření, jež umožní ohlašování třetími stranami včetně organizací občanské společnosti. Mělo by být umožněno využívat komunikační technologie, jako je e-mail, videonahrávky nebo elektronické formuláře pro podávání trestních oznámení online.

(25b)  Systematické a přiměřené shromažďování údajů je považováno za základní prvek účinného vytváření politik v oblasti práv obětí, jež spadá do oblasti působnosti této směrnice. Za účelem usnadnění hodnocení uplatňování této směrnice by členské státy měly Komisi sdělovat příslušné údaje související s uplatňováním vnitrostátních postupů na oběti trestných činů, a to přinejmenším včetně počtu, druhu a povahy ohlášených trestných činů, a jsou-li takové údaje známé a dostupné, také počtu obětí, jejich věku a pohlaví. Součástí příslušných statistických údajů mohou být údaje v oblasti justice zaznamenané justičními orgány a donucovacími orgány, a pokud je to možné, i administrativní údaje shromážděné v rámci zdravotnických služeb, služeb sociální péče a veřejných, nevládních a jiných organizací zabývajících se podporou obětí nebo restorativní justicí, které pracují s oběťmi trestného činu. Údaje v oblasti justice mohou zahrnovat informace o oznámených trestných činech, o počtu případů, u nichž došlo k vyšetřování, soudnímu řízení a vynesení rozsudku. Administrativní údaje související se službami mohou pokud možno zahrnovat i údaje o tom, jak oběti využívají služeb poskytovaných vládními orgány a veřejnými a soukromými organizacemi na podporu obětí, jako je počet případů postoupených policejními orgány službám podpory pro oběti, počet obětí, které požádaly o podporu, a počet obětí, kterým byla nebo nebyla poskytnuta podpora či služby restorativní justice.

(26)  Jelikož cíle této směrnice, to jest zavedení ▌minimálních pravidel pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu, nemohou členské státy dostatečně dosáhnout jednostranným jednáním ani na vnitrostátní, regionální či místní úrovni, ale lze jej s ohledem na rozsah a potenciální účinky lépe dosáhnout na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity podle článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje tato směrnice rámec toho, co je pro dosažení tohoto cíle nezbytné.

(27)  Osobní údaje zpracované při provádění této směrnice by měly být chráněny v souladu s rámcovým rozhodnutím Rady 2008/977/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o ochraně osobních údajů zpracovávaných v rámci policejní a soudní spolupráce v trestních věcech a v souladu se zásadami stanovenými v Úmluvě Rady Evropy ze dne 28. ledna 1981 o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat, kterou všechny členské státy ratifikovaly.

(28)  Tato směrnice nemá vliv na konkrétnější ustanovení obsažená v jiných aktech Unie, které se cíleněji zabývají konkrétními potřebami zvláštních obětí, jako jsou oběti obchodování s lidmi a oběti pohlavního zneužívání dětí, pohlavního vykořisťování a dětské pornografie.

(29)  V souladu s článkem 3 Protokolu o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o fungování Evropské unie, Spojené království a Irsko oznámily své přání účastnit se přijímání a používání této směrnice.

(30)  V souladu s články 1 a 2 Protokolu o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o fungování Evropské unie, se Dánsko neúčastní přijímání této směrnice , a směrnice pro ně ▌není závazná ani použitelná,

PŘIJALY TUTO SMĚRNICI:

Kapitola 1

ÚVODNÍ USTANOVENÍ

Článek 1

Cíle

1.  Účelem této směrnice je zajistit, aby ▌oběti trestného činu ve smyslu definice uvedené v článku 2 byly vhodně podporovány a ochráněny ▌a mohly se účastnit trestního řízení ▌.

  Členské státy zajistí, aby oběti byly jako takové uznávány a aby se s nimi ▌ve všech kontaktech ▌se službou pro podporu obětí, službou restorativní justice nebo kterýmkoli příslušným orgánem, který vyvíjí činnost v rámci trestního řízení, zacházelo s respektem, citlivě, individuálně, profesionálně a bez diskriminace. Práva stanovená v této směrnici se použijí na oběti bez diskriminace, rovněž pokud jde o jejich povolení k pobytu.

2.  Členské státy zajistí, aby při uplatňování této směrnice, je-li obětí dítě, byly v první řadě zohledněny nejvlastnější zájmy dítěte a aby byly posuzovány individuálně. Při všech kontaktech převáží citlivý přístup k dítěti při řádném zohlednění věku dítěte, vyspělosti, jeho názorů, potřeb a obav. Dítě a jeho případný právní zástupce je informován o všech opatřeních nebo právech, která se zvláště zaměřují na práva dítěte.

Článek 2

Definice

1.  Pro účely této směrnice se rozumí:

a)  „obětí“

i)  fyzická osoba, která utrpěla újmu včetně tělesného či psychického poškození, citovou újmu či hmotnou ztrátu přímo způsobenou trestným činem;

ii)   ▌rodinní příslušníci osoby, jejíž smrt byla přímo způsobena trestným činem, a kteří v důsledku této skutečnosti utrpěli újmu;

b)  „rodinnými příslušníky“ manžel či manželka, osoba, která stabilně a trvale žije s obětí v závazném intimním partnerském svazku ve společné domácnosti, příbuzní v přímé linii, sourozenci a vyživované osoby oběti;

▌

e)  „službami restorativní justice“ postup, který oběti a pachateli s jejich dobrovolným souhlasem umožňuje aktivní účast při řešení záležitostí vyplývajících z trestného činu za pomoci neutrální třetí strany;

f)  „dítětem“ každá osoba mladší 18 let.

▌

2.  Členské státy mohou zavést postupy:

a)  pro omezení počtu rodinných příslušníků, kteří mohou využívat práv podle této směrnice při zohlednění konkrétních okolností každého případu; a

b)  v případech spadajících pod čl. 2 odst. 1 písm. a) bod ii) pro stanovení toho, kteří rodinní příslušníci mají přednost ohledně výkonu práv podle této směrnice.

Kapitola 2

POSKYTOVÁNÍ INFORMACÍ A PODPORY

Článek 2a

Právo na vzájemně srozumitelnou komunikaci

1.  Členské státy přijmou vhodná opatření, jež obětem napomohou k tomu, aby rozuměly a bylo jim rozuměno od prvního kontaktu během jakékoli nezbytné komunikace s příslušnými orgány v rámci trestního řízení, včetně případů, kdy tyto orgány poskytují informace.

2.  Členské státy zajistí, aby byly obětem jasně a srozumitelně poskytnuty informace, a to ústně nebo písemně. Takové informace zohlední osobní charakteristiky oběti, včetně jakéhokoliv zdravotního postižení, které může mít vliv na jejich schopnost porozumět nebo komunikovat.

3.  Vyjma případů, kdy by to bylo v rozporu se zájmy oběti nebo kdy by to narušilo průběh řízení, členské státy umožní obětem, aby byly při prvním kontaktu s příslušnými orgány doprovázeny osobou podle svého výběru, vyžaduje-li oběť pomoc při vzájemně srozumitelné komunikaci ohledně důsledků vyplývajících z trestného činu.

Článek 3

Právo na informace od prvního kontaktu s příslušným orgánem

1.  Členské státy zajistí, aby byly obětem bez zbytečného prodlení od jejich prvního kontaktu s příslušným orgánem poskytnuty níže uvedené informace, což jim umožní přístup k právům stanoveným v této směrnici:

a)  druh podpory, kterou mohou získat, a kdo ji poskytuje, kde získat příslušné základní informace o lékařské pomoci, pomoci odborníka, včetně psychologické podpory, a náhradní ubytování;

▌

d)  postupy související s podáním trestního oznámení a jejich úloha v souvislosti s těmito postupy;

e)  jak a za jakých podmínek mohou oběti získat ochranu, včetně zajišťovacích opatření;

f)  jak a za jakých podmínek si mohou zajistit právní poradenství, právní pomoc nebo jiný druh poradenství;

g)  jak a za jakých podmínek mohou oběti získat náhradu;

ga)  jak a za jakých podmínek mají právo na tlumočení a překlad;

h)  mají-li trvalé bydliště v jiném členském státě, než ve kterém došlo k trestnému činu, všechna zvláštní opatření, postupy nebo ujednání, které jsou dostupné na ▌ochranu jejich zájmů v členském státě, v němž je učiněn kontakt;

i)  veškeré postupy pro podání stížností v případě, že práva obětí nejsou respektována příslušným orgánem, který vyvíjí činnost v rámci trestního řízení;

j)  kontaktní údaje pro předávání informací o jejich případu;

ja)  dostupné služby restorativní justice;

jb)  jak a za jakých podmínek mohou být nahrazeny výdaje vzniklé v důsledku jejich účasti na trestním řízení.

2.  Rozsah nebo podrobnost těchto informací se mohou lišit v závislosti na konkrétních potřebách a osobních okolnostech oběti a na druhu či povaze trestného činu. Další podrobnosti lze poskytnout i v pozdějších fázích v závislosti na potřebách oběti a významu v každé fázi řízení:

Článek 3a

Práva obětí při podávání oznámení

1.  Členské státy zajistí, aby obětem bylo vydáno písemné potvrzení s uvedením základních okolností týkajících se trestného činu o každém formálním trestním oznámení podaném oběťmi příslušnému orgánu členského státu.

2.  Členské státy zajistí, aby obětem, které si přejí podat trestní oznámení a které nerozumí nebo nehovoří jazykem příslušného orgánu, bylo umožněno podat oznámení v jazyce, kterému rozumí, nebo aby získaly nezbytnou jazykovou pomoc.

3.  Členské státy zajistí, aby oběti, které nerozumí nebo nehovoří jazykem příslušného orgánu, obdržely bezplatně na žádost překlad písemného potvrzení trestního oznámení uvedeného v odstavci 1, v jazyce, kterému oběti rozumí.

Článek 4

Právo na informace o případu

1.  Členské státy zajistí, aby obětem bylo bez zbytečného prodlení oznámeno, že mají právo na následující informace o ▌trestním řízení zahájeném v důsledku trestního oznámení ve věci trestného činu spáchaného na oběti, a že pokud o to požádají, tak je obdrží:

a)  jakékoliv rozhodnutí nepokračovat ve vyšetřování či jej zastavit nebo zastavit trestní stíhání pachatele;

b)  doba a místo konání soudního jednání a povaha obvinění.

1a.  Členské státy zajistí, aby obětem bylo v souladu se jejich postavením v příslušném systému trestního soudnictví bez zbytečného prodlení oznámeno, že mají právo na následující informace o trestním řízení zahájeném v důsledku trestního oznámení týkajícího se trestného činu spáchaného na oběti, a že pokud o to požádají, tak je obdrží:

a)  jakýkoliv konečný rozsudek soudu ▌;

b)  informace, které oběti umožní znát stav ▌trestního řízení ▌, ledaže tím ve výjimečných případech může být nepříznivě ovlivněn řádný průběh případu;

▌

1b.  Informace stanovené v odst. 1 písm. -a) a odst. 1a písm. a) zahrnují buď odůvodnění, nebo stručné shrnutí důvodů pro toto rozhodnutí s výjimkou případů důvěrného rozhodnutí nebo rozhodnutí poroty, která se podle vnitrostátních právních předpisů nezdůvodňují.

1c.  Přání oběti být nebo nebýt informována by mělo být pro příslušné orgány závazné, s výjimkou případů, kdy je třeba tyto informace poskytnout v souvislosti s oprávněním oběti aktivně se účastnit trestního řízení. Členské státy umožní oběti kdykoliv změnit její přání, což se pak zohlední.

2.  Členské státy zajistí, aby byla obětem poskytnuta možnost získat bez zbytečného prodlení informace o tom, že osoba zadržovaná, stíhaná či odsouzená pro trestný čin s nimi související byla propuštěna nebo unikla z výkonu trestu. V případě propuštění nebo úniku z výkonu trestu je oběť informována o všech příslušných opatřeních přijatých na její ochranu.

3.  Obětem se informace stanovené v odstavci 2 sdělují na žádost přinejmenším v případech, kdy se může vyskytnout nebezpečí nebo je zjištěno riziko újmy oběti, s výjimkou případů, kdy je zjištěno riziko újmy pachateli vyplývající z oznámení.

▌

Článek 6

Právo na tlumočení a překlad

1.  Členské státy zajistí, aby obětem, které nemluví jazykem daného trestního řízení nebo mu nerozumějí, bylo v souladu s jejich postavením v příslušném systému trestního soudnictví při jejich účasti v trestním řízení na jejich žádost zdarma poskytnuto tlumočení, a to alespoň během výpovědi nebo výslechu oběti v rámci trestního řízení před orgány činnými v trestním řízení, včetně policejního výslechu, a tlumočení při jejich aktivní účasti na soudním jednání a jiných nezbytných předběžných jednáních.

▌

3.  Aniž jsou dotčena práva na obhajobu a v souladu s pravidly pro soudní rozhodování lze použít komunikační technologii typu videokonference, telefonu nebo internetu, není-li osobní přítomnost tlumočníka nezbytná, aby mohla oběť řádně uplatnit svá práva nebo pochopit řízení.

4.  Členské státy zajistí, aby v souladu s postavením oběti v příslušném systému trestního soudnictví byly obětem, které nemluví jazykem daného trestního řízení nebo mu nerozumějí, při jejich účasti v trestním řízení na žádost zdarma poskytnuty překlady ▌informací nezbytných pro uplatnění jejich práv v trestním řízení do jazyka, jemuž rozumějí, a to v rozsahu, v jakém jsou tyto informace obětem poskytovány, a to přinejmenším:

▌

b)  jakéhokoli rozhodnutí, jímž se ukončuje trestní řízení související s trestným činem, který byl na oběti spáchán, a na žádost oběti důvodů nebo stručného shrnutí ▌důvodů tohoto rozhodnutí, s výjimkou důvěrného rozhodnutí nebo rozhodnutí poroty, která se podle vnitrostátních právních předpisů nezdůvodňují.

▌

4a.  Členské státy zajistí, aby oběti, které mají právo na informace o době a místě konání soudního jednání v souladu s čl. 4 odst. 1 a které nerozumí jazyku příslušného orgánu, obdržely, pokud o to požádají, překlad těchto informací, na něž mají nárok.

4b.  Není třeba překládat ty části podstatných dokumentů, které nejsou důležité k tomu, aby se oběti mohly aktivně účastnit na trestním řízení. Oběti mohou podat odůvodněný návrh, aby byl dokument považován za podstatný.

5.  Odchylně od obecných pravidel stanovených v odstavcích 1, 3 a 4 může být namísto písemného překladu poskytnut ústní překlad nebo ústní shrnutí obsahu podstatných dokumentů, pokud tímto ústním překladem či shrnutím není dotčen spravedlivý průběh řízení.

6.  Členské státy zajistí, aby příslušný orgán posoudil, zda oběti potřebují překlad a pomoc tlumočníka, jak je stanoveno v odstavci 1 a 4. Oběti mohou napadnout rozhodnutí o neposkytnutí překladu nebo tlumočení. Procesní pravidla jsou stanovena vnitrostátními právními předpisy.

6a.  Překlad a tlumočení, jakož i zvažování napadení rozhodnutí o neposkytnutí překladu nebo tlumočení zbytečně neprodlouží trestní řízení.

Článek 7

Právo na přístup ke službám podpory pro oběti

1.  Členské státy zajistí, aby oběti měly ▌podle svých potřeb ▌zdarma přístup k důvěrným službám podpory pro oběti postupující v zájmu obětí před trestním řízením, v jeho průběhu a přiměřenou dobu po jeho skončení. Rodinní příslušníci mají přístup ke službám podpory pro oběti podle svých potřeb a závažnosti újmy, kterou utrpěli v důsledku trestného činu spáchaného na oběti.

2.  Členské státy usnadní zprostředkování služeb podpory pro oběti příslušným orgánem, u kterého bylo podáno trestní oznámení, a jinými příslušnými subjekty.

3.  Členské státy přijmou opatření k vytvoření bezplatné a důvěrné specializované služby odborné podpory jako doplněk k obecným službám podpory pro oběti nebo jako jejich nedílnou součást, nebo tím, že umožní organizacím na podporu obětí obrátit se na existující profesní organizace poskytující takovou odbornou pomoc. Oběti mají k takovým službám přístup podle svých zvláštních potřeb a rodinní příslušníci mají přístup podle svých zvláštních potřeb a závažnosti újmy utrpěné v důsledku trestného činu spáchaného na oběti.

3a.  Služby podpory pro oběti a specializované služby podpory mohou být zřízeny jako veřejné nebo nevládní organizace a mohou být organizovány na profesním nebo dobrovolném základě.

3b.  Členské státy zajistí, aby přístup ke všem službám podpory pro oběti nezávisel na tom, zda oběť podala příslušnému orgánu formální trestní oznámení.

Článek 7a

Podpora poskytovaná službami podpory pro oběti

1.  Služby podpory pro oběti uvedené v článku 7 poskytnou alespoň:

a)  informace, poradenství a podporu odpovídající právům obětí, včetně přístupu ke státním systémům odškodňování za újmu utrpěnou v důsledku trestného činu, a jejich postavení v trestním řízení, včetně přípravy na soudní jednání;

b)  informace o všech příslušných existujících službách odborné podpory pro oběti nebo přímý kontakt ▌na ně;

c)  emoční a případně psychologickou podporu;

d)  poradenství týkající se finančních a praktických záležitostí ▌vyplývajících z trestného činu;

e)  není-li stanoveno jinak jinou veřejnou nebo soukromou službou, poradenství ohledně rizik odplaty, zastrašování, opakované či další viktimizace a způsobech, jak jim předcházet nebo zabránit.

2.  Členské státy podpoří služby podpory pro oběti, aby věnovaly zvláštní pozornost zvláštním potřebám obětí, které utrpěly značnou újmu v důsledku závažnosti trestného činu.

3.  Není-li stanoveno jinak jinými veřejnými nebo soukromými službami, služby odborné podpory uvedené v čl. 7 odst. 3 vytvoří a poskytnou alespoň:

a)  přístřeší nebo jiné vhodné provizorní ubytování pro oběti, které potřebují bezpečné místo v důsledku bezprostředního rizika odplaty, zastrašování, opakované či další viktimizace;

b)  cílenou a integrovanou podporu pro oběti se zvláštními potřebami, jako jsou oběti sexuálního násilí, oběti násilí na základě pohlaví a oběti násilí v blízkých svazcích, včetně podpory a poradenství při traumatech.

Kapitola 3

ÚČAST V TRESTNÍM ŘÍZENÍ

▌

Článek 9

Právo na slyšení

1.  Členské státy zajistí, aby oběti mohly být během trestního řízení vyslechnuty a mohly předkládat důkazy. Má-li být vyslechnuta dětská oběť, řádně se zohlední věk a vyspělost dítěte.

2.  Procesní pravidla, podle nichž mohou být oběti během trestního řízení vyslechnuty a mohou předkládat důkazy, stanoví vnitrostátní právní předpisy.

Článek 10

Práva v případě rozhodnutí o zastavení trestního stíhání

1.  Členské státy zajistí, aby oběti měly v souladu se svým postavením v příslušném systému trestního soudnictví právo na přezkum rozhodnutí o zastavení stíhání trestného činu utrpěného obětí. Procesní pravidla tohoto přezkumu stanoví vnitrostátní právní předpisy.

1a.  Je-li v souladu s vnitrostátními právními předpisy postavení oběti v příslušném systému trestního soudnictví určeno až po přijetí rozhodnutí trestně stíhat pachatele, členské státy zajistí, aby měly alespoň oběti vážných trestných činů právo na přezkum rozhodnutí o zastavení stíhání trestného činu spáchaného na oběti. Procesní pravidla tohoto přezkumu stanoví vnitrostátní právní předpisy.

2.  Členské státy zajistí, aby bylo obětem bez zbytečného prodlení oznámeno právo na dostatečné informace a aby tyto informace obdržely, pokud o ně požádají, aby se mohly rozhodnout, zda požádat o přezkum určitého rozhodnutí o zastavení trestního stíhání.

2a.  Pokud původní rozhodnutí o zastavení trestního stíhání přijme nejvyšší orgán vedoucí trestní stíhání, jehož rozhodnutí nelze podle vnitrostátních právních předpisů přezkoumat, má právo přezkumu tentýž orgán.

2b.  Odstavce 1, 2 a 2a se nevztahují na rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání, je-li výsledkem takového rozhodnutí mimosoudní urovnání, pokud vnitrostátní právní předpisy takovou možnost stanoví.

Článek 11

Právo na záruky v souvislosti se ▌službami restorativní justice

1.  Členské státy přijmou opatření týkající se ochrany oběti před zastrašováním nebo další viktimizací, která se mají uplatnit při poskytování ▌služeb restorativní justice, pokud jsou k dispozici. Tato opatření zajistí, že oběť, která se rozhodne pro účast na postupech restorativní justice, má přístup k bezpečným a kvalifikovaným službám restorativní justice, a přinejmenším zahrnují tyto aspekty:

a)   ▌služby restorativní justice se použijí, pouze pokud jsou ve prospěch oběti, při dodržení všech bezpečnostních podmínek, a jsou založeny na jejím svobodném a informovaném souhlasu; tento souhlas lze kdykoli odvolat;

b)  oběti jsou předtím, než vysloví souhlas se svou účastí v procesu, poskytnuty úplné a nezkreslené informace o procesu a jeho potenciálních výsledcích, jakož i informace o postupech dohledu nad výkonem případné dohody;

c)  ▌pachatel musí uznat základní skutkové okolnosti případu;

d)  každá dohoda by měla být uzavřena dobrovolně a může být zohledněna v dalším trestním řízení;

e)  rozhovory vedené v rámci ▌postupu restorativní justice, které se nekonají za přítomnosti veřejnosti, jsou důvěrné a nejsou následně zveřejněny, pokud se strany nedohodnou jinak, nebo pokud to nevyžadují vnitrostátní právní předpisy s ohledem na nadřazený veřejný zájem.

2.  Členské státy usnadní postupování případů, přiměřeně k těmto opatřením, ▌ službám restorativní justice, a to i prostřednictvím postupů nebo pokynů týkajících se podmínek postupování.

Článek 12

Právo na právní pomoc

Členské státy zajistí, aby oběti měly přístup ▌ k právní pomoci, pokud mají postavení strany v trestním řízení. Podmínky nebo procesní pravidla umožňující obětem přístup k právní pomoci stanoví vnitrostátní právní předpisy.

Článek 13

Právo na náhradu výdajů

Členské státy ▌ poskytnou obětem, které se účastní trestního řízení, možnost náhrady výdajů vzniklých v důsledku jejich aktivní účasti v trestním řízení, a to v souladu s jejich postavením v příslušném systému trestního soudnictví. Podmínky nebo procesní pravidla umožňující náhradu výdajů obětem stanoví vnitrostátní právní předpisy.

Článek 14

Právo na vrácení majetku

Členské státy zajistí, aby majetek zajištěný v rámci trestního řízení, který lze vrátit ▌, byl na základě rozhodnutí příslušného orgánu obětem neprodleně vrácen zpět, pokud není naléhavě nutný pro potřeby trestního řízení. Podmínky nebo procesní pravidla umožňující vrácení tohoto majetku stanoví vnitrostátní právní předpisy.

Článek 15

Právo na rozhodnutí o náhradě od pachatele v průběhu trestního řízení

1.  Členské státy zajistí, aby oběti měly v průběhu trestního řízení nárok na vydání rozhodnutí o poskytnutí náhrady ze strany pachatele v přiměřené době, s výjimkou případů, kdy vnitrostátní právní předpisy stanoví, že takové rozhodnutí má být vydáno v jiném soudním řízení.

2.  Členské státy podpoří opatření na motivaci pachatelů k poskytnutí přiměřené náhrady obětem.

Článek 16

Práva obětí s bydlištěm v jiném členském státě

1.  Členské státy zajistí, aby jejich příslušné orgány mohly přijmout vhodná opatření pro zmírnění obtíží, které se vyskytnou, má-li oběť bydliště v jiném členském státě, než ve kterém došlo k trestném činu, zejména co se týče organizace řízení. Proto musí orgány členského státu, kde k trestnému činu došlo, zejména:

a)  zajistit výpověď oběti okamžitě po podání trestního oznámení příslušnému orgánu;

b)  za účelem výslechu oběti s bydlištěm v zahraničí využívat v co nejširší možné míře ustanovení o videokonferencích a telefonních konferenčních hovorech, obsažená v Úmluvě o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie ze dne 29. května 2000[17].

2.  Členské státy zajistí, aby oběti trestných činů, ke kterým došlo v jiném členském státě, než ve kterém mají bydliště, mohly podat trestní oznámení u příslušných orgánů členského státu bydliště, pokud nejsou schopny tak učinit v členském státě, kde byl čin spáchán, nebo pokud si tak nepřejí učinit v případě trestného činu, který je podle vnitrostátního práva tohoto státu považován za závažný.

3.  Členské státy zajistí, aby příslušný orgán, u něhož bylo trestní oznámení podáno, toto oznámení neprodleně postoupil příslušnému orgánu státu, na jehož území byl trestný čin spáchán, pokud již nedošlo k výkonu příslušnosti.

Kapitola 4

▌OCHRANA OBĚTÍ A UZNÁNÍ OBĚTÍ S POTŘEBOU

ZVLÁŠTNÍ OCHRANY

Článek 17

Právo na ochranu

Aniž jsou dotčena práva obhajoby, členské státy zajistí, aby byla k dispozici opatření na ochranu bezpečnosti obětí a jejich rodinných příslušníků před odplatou, zastrašováním, opakovanou či další viktimizací, a to včetně opatření proti riziku psychické nebo citové újmy oběti a na ochranu důstojnosti v průběhu výslechu a svědecké výpovědi. Právo na ochranu zahrnuje v nezbytných případech rovněž postupy pro fyzickou ochranu obětí a jejich rodinných příslušníků stanovené vnitrostátními právními předpisy.

Článek 17a

Právo na zamezení kontaktu mezi obětí a pachatelem

1.  Členské státy zavedou nezbytné podmínky, které umožní zamezení kontaktu mezi oběťmi a v nezbytných případech též jejich rodinnými příslušníky na jedné straně a pachatelem na straně druhé v prostorách, kde trestní řízení probíhá, ledaže trestní řízení takový kontakt vyžaduje.

2.  Členské státy zajistí, aby nové prostory soudu měly oddělené čekárny pro oběti.

Článek 17b

Právo obětí na ochranu při vyšetřování trestného činu

Aniž jsou dotčena práva na obhajobu a v souladu s pravidly pro soudní rozhodování zajistí členské státy, aby během vyšetřování trestného činu:

a)  pokud mají být oběti vyslýchány, byly výslechy vedeny bez zbytečného prodlení po podání trestního oznámení příslušným orgánům;

b)  byl počet výslechů obětí omezen na minimum a aby tyto výslechy byly prováděny pouze tehdy, pokud je to naprosto nezbytné pro účely vyšetřování trestného činu;

c)  oběti mohl doprovázet jejich právní zástupce a osoba podle jejich výběru, pokud nebylo v souvislosti s jednou nebo oběma těmito osobami přijato odůvodněné rozhodnutí v opačném smyslu;

d)  byla lékařská prohlídka pro účely trestního řízení omezena na minimum a byla provedena, pokud je to naprosto nezbytné pro tento účel.

Článek 17c

Právo na ochranu soukromí

1.  Členské státy zajistí, aby příslušné orgány mohly během trestního řízení přijmout vhodná opatření na ochranu soukromí, včetně osobní charakteristiky zohledněné při individuálním posouzení stanoveném v článku 18, a pověsti obětí a jejich rodinných příslušníků. Členské státy dále zajistí, aby příslušné orgány mohly přijmout veškerá zákonná opatření k zabránění zveřejnění jakýchkoliv informací, které by mohly vést ke zjištění totožnosti dětských obětí.

2.  V zájmu ochrany soukromí, osobní nedotknutelnosti a osobních údajů obětí učiní členské státy opatření, kterými budou motivovat média, aby přijala a respektovala samoregulační opatření, přičemž zajistí dodržování svobody médií a svobody projevu.

Článek 18

Individuální posouzení obětí s cílem zjistit potřeby zvláštní ochrany

1.  Členské státy zajistí, aby u obětí bylo včas provedeno individuální posouzení v souladu s vnitrostátními postupy s cílem zjistit potřeby zvláštní ochrany a stanovit, zda a v jaké míře by mohly využít zvláštních opatření během trestního řízení, jak je stanoveno v článku 21, v důsledku jejich zvláštní zranitelnosti vůči sekundární a opakované viktimizaci nebo zastrašování

2.  Posouzení zejména zohlední:

a)  osobní charakteristiku oběti;

b)  druh či povahu trestného činu; a

ba)  okolnosti trestného činu.

2a.  V rámci individuálního posouzení se zvláštní pozornost věnuje obětem, které utrpěly značnou újmu v důsledku závažnosti trestného činu, obětem trestného činu spáchaného z nenávisti nebo z důvodu diskriminace, což by mohlo zejména souviset s jejich osobní charakteristikou, a obětem, jejichž vztah k pachateli nebo závislost na něm je činí obzvláště zranitelnými. V tomto smyslu se řádně zohlední oběti terorismu, organizované trestné činnosti, obchodování s lidmi, násilí na základě pohlaví, násilí v rámci úzkého svazku, sexuálního násilí nebo pohlavního zneužívání, trestných činů z nenávisti a oběti se zdravotním postižením.

3.  Pro účely této směrnice se u dětských obětí vždy předpokládá, že mají potřeby zvláštní ochrany, protože jsou zranitelné vůči sekundární a opakované viktimizaci nebo zastrašování. Ke stanovení toho, zda a do jaké míry by měly využít zvláštních opatření stanovených v článcích 22 a 23, obdrží individuální posouzení, jak je stanoveno v článku 1.

▌

5.  Rozsah posouzení může být přizpůsoben závažnosti trestného činu a míře zjevné újmy, kterou oběť utrpěla.

5a.  Individuální posouzení se provede v úzké spolupráci s oběťmi a zohlední jejich přání, včetně toho, že si nepřejí využívat zvláštních opatření.

5b.  Pokud se prvky individuálního posouzení značně změnily, členské státy zajistí, aby individuální posouzení uvedené v odstavci 1 bylo během trestního řízení aktualizováno.

▌

Článek 21

Právo na ochranu ▌obětí s potřebami zvláštní ochrany během trestního řízení

1.  Aniž jsou dotčena práva na obhajobu a v souladu s pravidly pro soudní rozhodování členské státy zajistí, aby ▌oběti, které využijí zvláštních opatření stanovených v důsledku individuálního posouzení, mohly využít opatření stanovených v odstavcích 2 a 3. Zvláštní opatření předpokládané na základě individuálního posouzení nemusí být poskytnuto, brání-li tomu provozní nebo praktická omezení nebo je-li naléhavě třeba oběť vyslechnout, bez čehož by mohlo dojít k újmě oběti, jiné osobě nebo řízení.

2.  Během vyšetřování trestného činu jsou obětem stanoveným v souladu s článkem 18 k dispozici tato zvláštní opatření.

a)  oběť může vypovídat v prostorách pro tento účel upravených či přizpůsobených;

b)  oběť může vypovídat před odborníky vyškolenými k tomuto účelu nebo s jejich pomocí;

c)  výpovědi oběti se provádějí před stejnými osobami, ledaže to odporuje řádnému výkonu spravedlnosti;

d)  všechny výpovědi obětí sexuálního násilí, násilí na základě pohlaví nebo násilí v rámci úzkého svazku jsou prováděny před osobou stejného pohlaví, pokud si to oběť přeje a nenaruší-li to průběh řízení, s výjimkou případů, kdy jsou prováděny před státním zástupcem nebo soudcem;

3.  Během soudního řízení jsou obětem stanoveným v souladu s článkem 18 k dispozici tato opatření.

a)  opatření na zamezení vizuálního kontaktu mezi oběťmi a pachateli, a to i během provádění důkazů, použitím vhodných prostředků, včetně komunikační techniky;

b)  opatření k zajištění toho, aby oběť mohla být vyslýchána ze soudní síně, aniž by byla přítomna, především s využitím vhodné komunikační techniky;

c)  opatření k zamezení zbytečným výslechům ohledně soukromého života oběti, neexistuje-li souvislost s trestným činem; a

d)  opatření, jež umožňují konání slyšení bez přítomnosti veřejnosti.

Článek 22

Právo dětských obětí na ochranu během trestního řízení

1.  Vedle opatření stanovených v článku 21 členské státy zajistí, aby v případě, že obětí je dítě:

a)  mohly být při vyšetřování trestného činu veškeré výpovědi dětské oběti zaznamenány pomocí audiovizuálních prostředků a aby tyto ▌ záznamy mohly být používány ▌ během trestního řízení jako důkaz. Procesní pravidla pro tyto záznamy a jejich používání stanoví vnitrostátní právní předpisy;

b)  příslušné orgány při vyšetřování trestného činu a při soudním řízení určily v souladu s postavením oběti v příslušném systému trestního soudnictví zvláštního zástupce dětské oběti v případě, že osoby, které mají za dítě rodičovskou zodpovědnost, nesmějí podle právních předpisů daného státu dítě z důvodu střetu zájmů mezi nimi a dětskou obětí zastupovat, nebo v případě, že je dětská oběť bez doprovodu nebo odloučena od rodiny.

c)  má-li dětská oběť právo na právní poradenství, dítě má právo na své vlastní právní poradenství a právní zastupování svým vlastním jménem během řízení, při němž dochází nebo by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi dítětem a rodiči nebo jinými zúčastněnými stranami.

2.  Není-li věk oběti zřejmý a jsou-li důvody se domnívat, že obětí je dítě, je oběť pro účely této směrnice považována za dítě.

▌

Kapitola 5

OBECNÁ USTANOVENÍ

Článek 24

Školení pracovníků

1.  Členské státy zajistí, aby úředníci, kteří budou pravděpodobně přicházet do kontaktu s oběťmi, například příslušníci policie a soudní zaměstnanci, byli jak obecně, tak speciálně proškolováni na vhodné úrovni vzhledem k jejich kontaktu s oběťmi, aby se zlepšila jejich vnímavost ohledně potřeb obětí a schopnost jednat s nimi nestranně, s respektem a profesionálně.

2.  Aniž je dotčena nezávislost justice a rozdíly v organizaci soudnictví v Evropské unii, členské státy vyžadují, aby osoby odpovědné za odbornou přípravu soudců a státních zástupců zapojených do trestních řízení umožnily přístup jak k obecnému, tak i specializovanému školení zaměřenému na zlepšení povědomí soudců a státních zástupců o potřebách obětí.

2a.  Při řádném zohlednění nezávislosti právní profese členské státy doporučí, aby osoby odpovědné za odbornou přípravu poskytly právníkům odbornou přípravu na obecné i odborné úrovni s cílem zlepšit jejich povědomí o potřebách obětí.

3.  Členské státy prostřednictvím veřejných služeb nebo financování organizací na podporu obětí podpoří iniciativy umožňující, aby osoby poskytující služby podpory pro oběti nebo služby restorativní justice byly řádně proškoleny na úrovni přiměřené jejich kontaktu s oběťmi a dodržovaly profesní předpisy s cílem zajistit, aby tyto služby byly poskytovány nestranně, s respektem a profesionálně.

4.  V souladu s příslušnými povinnostmi, povahou a úrovní kontaktu pracovníka s oběťmi se školení zaměří na to, aby se pracovníkovi umožnilo oběti jako takové uznat a zacházet s nimi s respektem, profesionálně a bez diskriminace.

Článek 25

Spolupráce a koordinace služeb

1.  Členské státy přijmou vhodná opatření pro usnadnění spolupráce mezi členskými státy, která umožní zlepšení přístupu obětí k jejich právům stanoveným v této směrnici a podle vnitrostátních právních předpisů. Cílem této spolupráce je přinejmenším:

a)  výměna osvědčených postupů;

b)  konzultace v jednotlivých případech; a

c)  podpora evropských sítí zabývajících se otázkami, které přímo souvisí s právy obětí.

2.  Členské státy přijmou vhodná opatření, rovněž prostřednictvím internetu, zaměřená na zvýšení povědomí o právech stanovených v této směrnici, snížení rizika viktimizace a minimalizaci negativního dopadu ▌ trestného činu a rizika sekundární a opakované viktimizace ▌, zejména zaměřením se na ohrožené skupiny, jako jsou děti, oběti násilí na základě pohlaví a násilí v rámci úzkého svazku. Taková opatření mohou zahrnovat informační kampaně a kampaně na zvýšení povědomí, výzkumné a vzdělávací programy, a to případně ve spolupráci s příslušnými organizacemi občanské společnosti a dalšími zúčastněnými stranami.

Kapitola 6

ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

Článek 26

Provedení

1.  Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do tří let ode dne přijetí ▌.

▌

3.  Tyto předpisy přijaté členskými státy musí obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení. Způsob odkazu si stanoví členské státy.

Článek 27

Poskytování údajů a statistik

Členské státy sdělí Evropské komisi nejpozději do roku …[18]* a dále každé tři roky dostupné údaje, z nichž je patrný způsob umožňující obětem přístup k jejich právům, která spadají do oblasti působnosti této směrnice.

Článek 27a

Podávání zpráv

Do [19]** předloží Komise Evropskému parlamentu a Radě zprávu, ve které zhodnotí, do jaké míry členské státy přijaly opatření nezbytná k dosažení souladu s touto směrnicí, včetně popisu opatření přijatých podle článků 7, 7a a 21, společně s případnými legislativními návrhy.

Článek 28

Nahrazení

Rámcové rozhodnutí 2001/220/SVV se tímto ve vztahu k členským státům, které se účastní přijímání této směrnice, nahrazuje, aniž jsou tím dotčeny povinnosti členských států týkající se lhůt pro jeho provedení ve vnitrostátním právu.

Ve vztahu k členským státům, které se účastní přijímání této směrnice, se odkazy na toto rámcové rozhodnutí považují za odkazy na tuto směrnici.

Článek 29

Vstup v platnost

Tato směrnice vstupuje v platnost ▌ prvním dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Článek 30

Určení

Tato směrnice je určena členským státům v souladu se Smlouvami.

V ▌ dne …

Za Evropský parlament      Za Radu

předseda  předseda/předsedkyně

VYSVĚTLUJÍCÍ PROHLÁŠENÍ

Zpravodajky vítají návrh směrnice o právech, podpoře a ochraně obětí trestného činu, jejž Komise předkládá jako součást legislativního balíčku, který je zaměřen na posílení práv obětí v EU a jehož součástí je i návrh nařízení o vzájemném uznávání ochranných opatření v občanských věcech a sdělení o posílení práv obětí v EU. Od chvíle, kdy v roce 2009 vstoupila v platnost Lisabonská smlouva a pokyny k evropskému prostoru svobody, bezpečnosti a práva, patří ochrana obětí jakékoli trestné činnosti v EU k hlavním prioritám EU, což je v souladu se Stockholmským programem.

Návrh Komise zdůrazňuje potřebu přijmout komplexní evropský právní rámec, který všem obětem trestných činů bez ohledu na jejich právní postavení nabízí uznání a nejrozsáhlejší možnou ochranu na území Evropské unie. Tento návrh částečně vychází z rámcového rozhodnutí Rady č. 2011/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení. Komise rozšířila práva všech obětí jakéhokoli druhu trestných činů a učinila z nich minimální normy pro EU, které všem obětem, bez ohledu na jejich státní příslušnost nebo na místo, kde k trestnému činu došlo, zaručí mimo jiné právo na informace, právo rozumět a právo být chápán, právo na tlumočení a překlad, právo na přístup k právní pomoci, práva na přístup ke službám podpory pro oběti, právo být vyslechnut, právo na restorativní justici, právo v případě rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, právo na zamezení kontaktu mezi obětí a pachatelem, právo na ochranu oběti při výslechu v rámci trestního vyšetřování. Stejně tak je důležité, že budoucí směrnice určuje jednotnou definici „oběti“, která postavení oběti připisuje nejen osobám přímo poškozeným trestným činem, ale i blízkým rodinným příslušníkům.

Zpravodajky řadu návrhů této směrnice vítají.

Důvěra ve spravedlnost je prioritou všech občanů, což platí především pro oběti, jejichž práva nejsou vyslyšena a které svá práva vnímají jako nedosažitelná. Společné a transparentní soudnictví ve všech členských státech EU je naprostou nezbytností, chce-li EU splnit cíle Stockholmského programu. Tato směrnice nejen hájí práva obětí a zajišťuje jejich podporu a ochranu, ale rovněž pomáhá evropským občanům získat důvěru v soudní systém jejich členského státu a díky harmonizaci minimálních norem i v soudní systém jejich sousedů.

Pokud jde o postupy vyplývající z provádění Lisabonské smlouvy, článek 51 jednacího řádu Parlamentu umožňuje vypracování zpráv o průřezových otázkách. Tato zpráva čerpala z podnětů během rozprav ve Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci a Výboru pro práva žen a rovnost pohlaví a ze spolupráce mezi oběma zpravodajkami.

Obecný přístup – posílení práv obětí

I přes ustanovení obsažená v nynějším návrhu Komise lze pro zajištění potřeb obětí v každém členském státě učinit více. Všechny oběti, bez ohledu na původ nebo na to, jak velkou újmu utrpěly, potřebují vědět, že jsou zahrnuty do působnosti této směrnice. Z výzkumů a z údajů vyplývá, že oběti velmi často trestný čin neoznámí ze strachu, nejistoty a kvůli nedostatku důvěry nebo informací. Oběti jsou zranitelné a jejich tíživá zkušenost jim znesnadňuje zvládání právních postupů. Proto je důležité obětem nabídnout podporu od chvíle, kdy dojde k újmě. Ve všech fázích právního procesu je třeba k obětem přistupovat s respektem a důstojností a – z praktického hlediska – v jazyce, kterému rozumí.

Zpravodajky se domnívají, že některé aspekty je nutné zdůraznit a rozvést podrobněji. Proto bylo obětem, které utrpěly velké trauma, rozšířeno právo na informace, a to od prvního kontaktu s příslušným orgánem. Součástí práva na informace o svém případu je, že členské státy zajistí pomoc v situaci, kdy je oběti podána informace o propuštění pachatele. Kvůli možnému vzniku psychického tlaku a v zájmu pohodlí osoby, která byla vystavena násilí, by oběť měla mít právo odmítnout určité informace a rovněž toto rozhodnutí kdykoli změnit.

Oběti by měly být zdarma nabídnuty služby podpory pro oběti, a to od chvíle, kdy jí byla způsobena újma. To se vztahuje i na jejich děti a rodinné příslušníky. Pomoc obětem by rovněž měla být převedena na komunitní programy nebo iniciativy podporované členskými státy. Pro oběti je důležité širší uznání viktimizace ve společnosti a jejich zotavení souvisí s tím, že ze strany společnosti zažijí pozitivní reakce, uznání ojedinělého postavení oběti a potvrzení jejich současné obtížné situace. Zpravodajky zastávají názor, že sdělovací prostředky by měly v podpoře uznání viktimizace ve společnosti hrát důležitou úlohu a současně pro svou činnost poskytování informací přijmout vhodná opatření k zajištění ochrany soukromého a rodinného života obětí a jejich rodinných příslušníků.

Zpravodajky jsou si vědomy toho, že provedení doporučených dodatečných opatření může pro členské státy v některých případech znamenat přerozdělení nebo navýšení uvolněných prostředků pro vnitrostátní orgány. Přesto je důležité připomenout, že podle odhadu Evropské komise činí celkové náklady na trestný čin v Evropské unii

– nejen co se týče obětí, ale i zaměstnavatelů, státu a společnosti jako celku – přibližně 233 miliard EUR ročně. Tyto náklady vyplývají nejen z trestného činu samotného, ale rovněž z nedostatku vhodné podpory pro oběti, která by jim pomohla při zotavování a vyrovnávání se s trestním řízením. Jakékoli úsilí o posílení práv obětí a o zajištění odpovídajících služeb podpory by proto mělo být vnímáno jako nákladově efektivní opatření, které pozitivně přispěje k usnadnění oznamování trestných činů a zachování udržitelnosti vnitrostátních systémů soudnictví a zdravotnictví.

Další ochrana obětí se zvláštními potřebami

Zpravodajky podporují celkovou koncepci směrnice, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu, ale považují za zcela nezbytné dále se zabývat službami podpory pro oběti, u nichž je obzvláště vysoké riziko, že v průběhu trestního řízení utrpí další újmu, zastrašování nebo opakovanou viktimizaci.

Zpravodajky sdílí návrh Komise, aby se zde hovořilo o zranitelných obětech, dávají však přednost označení „oběti se zvláštními potřebami“. Terminologie použitá v návrhu Komise tuto kategorii obětí označuje jako „zranitelné oběti“, což lze chápat jako neúmyslně diskriminační pojem. Řada obětí, včetně obětí násilí založeného na pohlaví nechce být spojována se zranitelností. Avšak oběť násilí založeného na pohlaví může mít zvláštní potřeby, aniž by byla považována za zranitelnou. Návrh Komise správně označuje děti a osoby se zdravotním postižením za zranitelné oběti kvůli jejich osobní charakteristice. Zdá se logické označit osobu se zdravotním postižením, ženu, která byla vystavena sexuálnímu napadení, nebo dítě za zranitelnou oběť, avšak jediným kritériem pro toto označení by neměla být osobní charakteristika oběti před tím, než se setkala s trestnou činností. Zpravodajky proto dávají přednost pojmu „oběti se zvláštními potřebami“ a pro ochranu těchto obětí stanovují konkrétní opatření.

K těm patří mimo jiné zajištění ubytování, lékařská péče, soudnělékařské důkazy, psychologické poradenství a právní poradenství. Tyto služby podpory by měly být rozšířeny v celém členském státě a dostupné všem obětem.

Zpravodajky rovněž zavádí další definice, konkrétně „násilí založené na pohlaví“ a „násilí v blízkých vztazích“, aby bylo možné dále posoudit okolnosti a charakteristiky obětí. Násilí založené na pohlaví je násilí, jehož příčinou je pohlaví osoby, proti níž je namířeno. Násilí v blízkých vztazích zahrnuje násilí páchané sexuálními partnery, bývalými partnery nebo dalšími rodinnými příslušníky a vede k diskriminaci a porušování základních svobod obětí.

Zabýváme-li se oběťmi se zvláštními potřebami na základě povahy trestného činu, měli bychom podat pomocnou ruku i jiným druhům obětí, nejen obětem obchodu s lidmi nebo sexuálního násilí (jak to činí text Komise).

K obětem se zvláštními potřebami bychom měli řadit oběti terorismu, oběti organizované trestné činnosti, oběti násilí v blízkých vztazích a oběti násilí založeného na pohlaví. Trestná činnost se vyskytuje v různých formách, a stejně tak se liší i potřeby obětí. Zmínka o specifických potřebách je stejně nezbytná jako ohleduplnost. Například oběti terorismu: hlavní rozdíl od jiných obětí spočívá v souvislostech, v nichž došlo k viktimizaci, a v cílové skupině teroristických činů. Oběti terorismu jsou napadány jako zástupci větší skupiny. Uznání jejich viktimizace s sebou nese uznání i této skutečnosti. Podpůrné skupiny pro oběti terorismu naplňují potřeby obětí, mimo jiné jejich právní podporu, a dělí je do čtyř oblastí: právo na spravedlnost, důstojnost, pravdu a paměť, přičemž právo na paměť spočívá v odmítnutí terorismu a viktimizace, kterou působí, a v zachování této vzpomínky pro budoucí generace.

Individuální hodnocení a školení

Kromě konvenční pomoci obětem se nesmí podceňovat počáteční zaměření na oběti, které utrpěly obzvlášť hrůzný zážitek: velmi důležité je zohlednit vystavení závažné zkušenosti, ničení nebo traumatické ztrátě, zkušenost traumatických událostí, současnou nebo předchozí zkušenost s léčbou v oblasti duševního zdraví, nedostatek sociální podpory, chybějící blízkou rodinu a chybějící podporu přátel. Je třeba vyvinout úsilí k zajištění členů sociální komunity, kteří jsou sami, jelikož právě pro ně může být sociální podpora nebo následná pomoc velmi důležitá.

Zpravodajky proto individuální hodnocení považují za důležitý krok od chvíle, kdy dojde k újmě. Díky němu budou odhaleny potřeby oběti před trestním řízením, v jeho průběhu a po jeho skončení. Úřady činné v trestním řízení si často nejsou vědomi potřeb obětí, čímž jim znesnadňují vyrovnávání se se spoluprací. Policie, státní zástupci a další pracovníci by měli projít školením, v němž se naučí, jak k obětem přistupovat v závislosti na druhu trestné činnosti. Konkrétně zpravodajky žádají, aby zaměstnanci soudů, příslušníci policie a členové služeb podpory pro oběti prošli školením, které by zvýšilo jejich povědomí o problematice nerovnosti mezi muži a ženami a umožnilo rychle odhalit a naplnit potřeby obětí, díky čemuž budou moci lépe pomoci obětem násilí založeného na pohlaví a násilí v blízkých vztazích. V souladu s myšlenkou spolupráce považují zpravodajky za důležité, aby tato školení probíhala v úzké spolupráci s nevládními organizacemi a organizacemi, které poskytují služby obětem násilí, a aby v rámci členských států podléhala institucionalizovanému a standardizovanému rámci.

Pochopení dynamiky rozdílů mezi ženami a muži v právech obětí

Násilí založené na pohlaví je druh násilí, který se neúměrné týká žen a může, ale nemusí, být provázáno s násilím v blízkých vztazích. Z výzkumů vyplývá, že jedna pětina až jedna čtvrtina žen v Evropě byla v dospělosti nejméně jednou vystavena fyzickému násilí a více než jedna desetina zažila sexuální násilí za použití síly. V této souvislosti se zpravodajky domnívají, že je důležité postavit všechny formy násilí založeného na pohlaví mimo zákon a poskytnout jeho obětem zvláštní opatření v oblasti prevence, ochrany a nápravy.

K tomu účelu zpravodajky jednoznačně stanovují, že podpora obětí se zvláštními potřebami nutně musí brát v potaz dynamiku rozdílů mezi ženami a muži a ve svém působení se opírat o rovnost žen a mužů a o lidská práva. Zpravodajky se domnívají, že tento přístup je rovněž nezbytný pro zamezení sekundární viktimizaci obětí násilí založeného na pohlaví.

Cílem zpravodajek je zajistit, aby na evropské úrovni byla při zavádění vhodných služeb podpory nebo při vzdělávání lékařů, kteří jsou v bezprostředním kontaktu s oběťmi, přijata ucelená definice „oběti“ a zohledněna specifická situace, v níž se oběti se zvláštními potřebami nacházejí. Za tím účelem směrnice obsahuje řadu práv, která mají být obětem zajištěna, čímž zaplňuje významnou mezeru v zaručení ochrany lidských práv obětí trestných činů. Zpravodajky rovněž označují násilí založené na pohlaví za projev nerovnosti mezi muži a ženami a za porušení lidských práv, čímž podstatným způsobem pomáhají k tomu, aby násilí páchané na ženách bylo přijato jako druh diskriminace, kterou je třeba uznat a s níž je nutné bojovat.

Širší spolupráce a koordinace v oblasti ochrany obětí

Členským státům je rovněž doporučeno, aby zaujaly obecný přístup založený na spolupráci různých orgánů, který zajistí efektivní koordinaci mezi úřady, které poskytují pomoc obětem. V tomto ohledu směrnice předpokládá vytvoření formálních nebo neformálních struktur, které by odborníkům ze soudnictví, z donucovacích orgánů a nevládních organizací umožnily spolupracovat podle daných norem. Zpravodajky se domnívají, že koordinovaný přístup ke všem obětem by snížil negativní dopad trestného činu, riziko sekundární a opakované viktimizace, stigmatizace a zatížení oběti z důvodu opakovaného kontaktu mezi obětí a orgány činnými v trestním řízení.

Zajištění ochrany soukromí oběti

Zpravodajky jednoznačně stanovují, že soukromý a rodinný život obětí musí být chráněn v průběhu jakéhokoli trestního řízení a rovněž po jeho skončení. Ochrana soukromí oběti, ať je povaha újmy jakákoli, by měla být zaručena všemi prostředky, jelikož k potřebám oběti patří především vyrovnat se se soudním stíháním a obecně dospět k psychickému zotavení. Sdělovací prostředky mohou například často způsobit další viktimizaci obětí trestných činů nebo jejich pozůstalých tím, že prohloubí jejich pocity zneuctění, dezorientace a ztráty kontroly. Proto zpravodajky žádají sdělovací prostředky, aby přijaly „samoregulační opatření“ s cílem chránit osobní nedotknutelnost obětí před jejich nevhodnou pozorností.

Evropská síť a statistické údaje

Oběti si musí být vědomy toho, že jejich práva budou v celé EU podléhat standardizovanému rámci. Měly by být zavedeny informační a osvětové kampaně, výzkumné a vzdělávací programy a spolupráce s organizacemi občanské společnosti, a to v dobře sladěných kampaních, na nichž se budou podílet členské státy EU. Mimo to je k potírání trestné činnosti nutné zajistit shromažďování a výměnu údajů o všech typech obětí. Z toho důvodu zpravodajky vyzývají k tomu, aby byla skrze stávající evropská sdružení zabývající se potřebami obětí zavedena evropská síť pro pozorování a pro pomoc obětem s cílem vytvořit statistickou databázi, která bude zahrnovat údaje o počtu, věku, pohlaví a národnosti obětí. Tato síť by mohla být výchozím bodem pro další směrnice v budoucnu, které by dále posílily rozvoj prostoru svobody, bezpečnosti a práva.

Poděkování

Zpravodajky děkují za vysvětlení, která jim poskytla Komise prostřednictvím GŘ pro spravedlnost, a za plodnou výměnu názorů se stínovými zpravodaji a s dánským předsednictvím EU. Zpravodajky by rovněž chtěly vyjádřit svůj dík organizacím, sdružením a nevládním organizacím zabývajícím se oblastí práv, podpory a ochrany obětí trestných činů za jejich stanoviska a odborná vyjádření.

26. 3. 2012

STANOVISKO Výboru pro právní záležitosti

pro Výbor pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci

k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu

( COM(2011)0275 – C7‑0127/2011 – 2011/0129(COD) )

Navrhovatel: Antonio López-Istúriz White

STRUČNÉ ODŮVODNĚNÍ

V klasickém případu projednávaném před Soudním dvorem byl v průběhu svého krátkého pobytu v Paříži u východu z metra násilně napaden britský občan Ian Cowan. Útočníky se nepodařilo identifikovat. Pan Cowan proto požádal francouzské orgány o odškodnění zranění, jež při tomto přepadení utrpěl.

Ukázalo se však, že Francie odškodňuje fyzickou újmu způsobenou na svém území pouze těm obětem přepadení, kterým bylo vydáno povolení k pobytu nebo jsou státními příslušníky státu, který podepsal příslušnou vzájemnou dohodu s Francií. Pan Cowan nespadal ani do jedné z těchto kategorií, a jeho žádost o odškodnění byla tudíž zamítnuta. Soudní dvůr, na který se obrátil příslušný vnitrostátní orgán pro odškodnění, uvedl, že toto omezení je v rozporu se zákazem diskriminace na základě státní příslušnosti, který je zakotven ve Smlouvě.

Tento případ ukazuje, do jaké míry mohou některá nedostatečná nebo dokonce diskriminační opatření v oblasti ochrany obětí na vnitřním trhu a dnes také v prostoru svobody, bezpečnosti a práva omezovat základní práva občanů Unie, a to především těch z nich, kteří uplatňují své právo na svobodu pohybu. Jak správně uvedl Soudní dvůr, ochrana obětí je „důsledkem této svobodu pohybu“[20]. Unie zaručuje volný pohyb osob, a musí proto také obdobně zajistit uplatňování vhodných standardů a pravidel pro případ, že dojde k nedovolenému chování.

Výbor proto vřele vítá návrh směrnice, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu, Evropské komise, především s ohledem na nedostatky nacházející se v již dříve přijatých nástrojích EU, a to jak s ohledem na jejich obsah, tak provádění[21]. Výbor považuje rozhodnutí, aby byla tato práva posílena a podporována s cílem zaručit řádnou rovnováhu s probíhajícími iniciativami EU týkajícími se práv podezřelých a obviněných osob, za zásadní a domnívá se, že mělo být už dávno přijato. V obecné rovině lze říci, že systémy trestního soudnictví se zaměřují na pachatele a na veřejnost, v některých případech však na úkor postavení oběti a zohlednění traumatizujících dopadů trestného činu. Oběti by se neměly cítit vyloučeny z těchto řízení.

Výbor by si přál, aby byly některé aspekty návrhu posíleny a učiněny účinnějšími, přičemž by však zůstaly nákladově efektivní a finančně udržitelné.

Podporuje přístup Komise spočívající ve stanovení minimálních standardů, což členským státům umožňuje chránit oběti ve větší míře, pokud se tak rozhodnou. Tento přístup by měl zavést základní úroveň podpory obětí v těch členských státech, v nichž nepůsobí již dříve zavedené organizace na podporu obětí.

V některých případech – po trestných činech spáchaných ve velkém měřítku – mohou být oběti obzvláště traumatizovány. Je tomu tak obvykle u obětí terorismu, avšak může tomu tak být i u obětí organizovaného zločinu. Tyto trestné činy totiž z důvodu jejich rozsahu a metody provedení definitivně zničí životy svých obětí a vedou k tomu, že oběti ztratí smysl pro každodenní život. Takto může být například nenávratně a podobným způsobem narušena důvěra oběti teroristického bombového útoku či obchodu s lidmi. Tyto oběti musí znovu vybudovat svůj život. Navrhovatel je proto přesvědčen, že s oběťmi těchto trestných činů je třeba zacházet jako s oběťmi zranitelnými.

Soubor minimálních práv je sice klíčovým základem, co však oběti potřebují především, je individuální a uctivá pozornost ze strany příslušného justičního systému.

Výbor se také domnívá, že systémy trestního soudnictví v členských státech by se měly více zaměřovat na ochranu obětí a nejen pouze na obžalovaného. Této změny právní kultury nelze dosáhnout pouze samotnou legislativou, ale vyžaduje si setrvalou odbornou přípravu a úsilí v oblasti vzdělávání, praktického vedení a výměny osvědčených postupů. Unie má privilegované postavení, které jí umožňuje zaujmout vedoucí úlohu, pokud jde o takové otázky, jako je například širší povědomí o právech obětí, lepší prosazování těchto práv a řádná odborná příprava především zaměstnanců v soudnictví a právníků.

POZMĚŇOVACÍ NÁVRHY

Výbor pro právní záležitosti vyzývá Výbor pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci jako věcně příslušný výbor, aby do své zprávy začlenil tyto pozměňovací návrhy:

Pozměňovací návrh    1

Návrh směrnice

Bod odůvodnění 8

Pozměňovací návrh    2

Návrh směrnice

Bod odůvodnění 10

Pozměňovací návrh    3

Návrh směrnice

Bod odůvodnění 13

Odůvodnění

Oběti organizované trestné činnosti patři do skupiny zvlášť zranitelných obětí, neboť jim obzvláště hrozí zastrašování a hrozby opakovaného násilí ze strany pachatelů. Z tohoto důvodu nepotřebují pouze zvláštní ochranná opatření v průběhu trestního řízení, nýbrž také služby odborné podpory.

Pozměňovací návrh    4

Návrh směrnice

Bod odůvodnění 17

Odůvodnění

V rámci sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů o „Posílení práv obětí v EU“ ( COM(2011)274 ) ze dne 18. 5. 2011 představují oběti organizované trestné činnosti jednu ze zvláštních skupin obětí. Vzhledem ke skutečnosti, že oběti organizované trestné činnosti jsou mimořádně často vystaveny zastrašování a hrozbám opakovaného násilí ze strany pachatelů, potřebují zvláštní ochranná opatření.

Pozměňovací návrh    5

Návrh směrnice

Bod odůvodnění 24

Pozměňovací návrh    6

Návrh směrnice

Bod odůvodnění 26 a (nový)

Pozměňovací návrh    7

Návrh směrnice

Čl. 3 – návětí

Pozměňovací návrh    8

Návrh směrnice

Čl. 3 – odst. 1 – písm. f

Pozměňovací návrh    9

Návrh směrnice

Čl. 3 – písm. f a (nové)

Pozměňovací návrh    10

Návrh směrnice

Čl. 3 – odst. 1 a (nový)

Odůvodnění

Není postačující, aby měly orgány možnost poskytovat informace uvedené v odstavci 1 pouze ústně.

Pozměňovací návrh    11

Návrh směrnice

Čl. 4 – odst. 1 – návětí

Pozměňovací návrh    12

Návrh směrnice

Čl. 4 – odst. 2

Pozměňovací návrh    13

Návrh směrnice

Čl. 4 – odst. 2 a (nový)

Pozměňovací návrh    14

Návrh směrnice

Čl. 4 – odst. 3 a (nový)

Pozměňovací návrh    15

Návrh směrnice

Čl. 6 – odst. 4 – písm. a 

Pozměňovací návrh    16

Návrh směrnice

Čl. 7 – odst. 1

Odůvodnění

Je nezbytné výslovně uvést, že ve všech členských státech bude poskytována konzistentní a zaručená úroveň podpory a že tato podpora by neměla být omezena pouze na následky trestného činu, neboť trestní řízení může být zdlouhavé, složité a traumatizující, především pro oběti násilného nebo sexuálně motivovaného trestného činu.

Pozměňovací návrh    17

Návrh směrnice

Čl. 7 – odst. 4 a (nový)

Pozměňovací návrh    18

Návrh směrnice

Čl. 7 – odst. 4 a (nový)

Pozměňovací návrh    19

Návrh směrnice

Článek 8

Odůvodnění

V souladu s právy přiznanými osobám obviněným ze spáchání trestného činu v zahraničí.

Pozměňovací návrh    20

Návrh směrnice

Článek 9

Pozměňovací návrh    21

Návrh směrnice

Čl. 11 – odst. 1 – písm. c

Pozměňovací návrh    22

Návrh směrnice

Čl. 11 – odst. 2

Pozměňovací návrh    23

Návrh směrnice

Čl. 11 – odst. 2 a (nový)

Pozměňovací návrh    24

Návrh směrnice

Článek 14

Pozměňovací návrh    25

Návrh směrnice

Čl. 15 – odst. 2

Odůvodnění

V tomto odstavci by se mělo více zdůraznit, že členské státy by měly odpovídat za zajištění urychleného prosazování příkazů o odškodnění.

Pozměňovací návrh    26

Návrh směrnice

Čl. 16 – odst. 3 a (nový)

Odůvodnění

Oběti trestného činu pobývající v zahraničí by neměly být odrazovány od uplatnění svého nároku na odškodnění složitostí řízení. Členské státy by měly zavést jednotný a jednoduchý postup pro zahraniční žádosti o odškodnění a zaručit, že budou přeshraniční příkazy o odškodnění vykonávány včas.

Pozměňovací návrh    27

Návrh směrnice

Čl. 18 – odst. 1 – návětí

Pozměňovací návrh    28

Návrh směrnice

Čl. 18 – odst. 1 – písm. a

Pozměňovací návrh    29

Návrh směrnice

Čl. 18 – odst. 1 – písm. b a (nové)

Pozměňovací návrh    30

Návrh směrnice

Čl. 18 – odst. 2 – písm. a a (nové)

Pozměňovací návrh    31

Návrh směrnice

Čl. 18 – odst. 2 – písm. b a (nové)

Pozměňovací návrh    32

Návrh směrnice

Článek 19

Pozměňovací návrh    33

Návrh směrnice

Čl. 20 – odst. 1 – písm. a 

Pozměňovací návrh    34

Návrh směrnice

Čl. 20 – odst. 1 a (nový)

Odůvodnění

Výbor je přesvědčen, že by oběti měly mít možnost využít návštěv soudů před zahájením řízení určených k tomu, aby se mohly předběžně seznámit s prostorami soudu.

Pozměňovací návrh    35

Návrh směrnice

Čl. 21 – odst. 2 – písm. c

Pozměňovací návrh    36

Návrh směrnice

Čl. 21 – odst. 2 – písm. d

Pozměňovací návrh    37

Návrh směrnice

Čl. 23 – odst. 1

Pozměňovací návrh    38

Návrh směrnice

Čl. 23 – odst. 1 a (nový)

Pozměňovací návrh    39

Návrh směrnice

Čl. 24 – odst. 1

Pozměňovací návrh    40

Návrh směrnice

Čl. 24 – odst. 2

Pozměňovací návrh    41

Návrh směrnice

Čl. 24 – odst. 2 a (nový)

Pozměňovací návrh    42

Návrh směrnice

Čl. 24 – odst. 3

Pozměňovací návrh    43

Návrh směrnice

Čl. 25 – odst. 2 b (nový)

Odůvodnění

Tento návrh předložilo několik voličů s ohledem na případy, kdy se tito voliči či jejich příbuzní stali oběťmi trestného činu v zahraničí. Jedná se o opomenutí, které by mělo být v právním předpisu opraveno.

Pozměňovací návrh    44

Návrh směrnice

Čl. 25 – odst. 2 c (nový)

Odůvodnění

Jde o opakující se a přetrvávající problém postihující rodiny obětí trestných činů.

Pozměňovací návrh    45

Návrh směrnice

Článek 27 a (nový)

POSTUP

POSTUP